Slavní čeští sportovci vs. komunismus: V čem se liší osudy Zátopka, Čáslavské a zlatých hokejistů?

Komunistický režim se během čtyř dekád své vlády nad československou krajinou musel vyrovnat s popularitou velkého množství úspěšných sportovců. Některým z nich k jejich medailovým triumfům dopomohl a oni se mu za to odměnili poslušností; jiní však poráželi své soupeře na světových kolbištích hlavně navzdory vládnoucí garnituře – a to se socialistickým pohlavárům samozřejmě nepozdávalo. Právě z těchto základů se zrodily následující tři příběhy.

Zlatá hokejová generace

Nedlouho po nástupu komunistů k moci roku 1948 vytanula potřeba nalezení třídních nepřátel, jež by bylo možno exemplárně potrestat. K tomuto účelu se ukázala jako ideální hokejová reprezentace, která na konci 40. let dominovala světovému sportu a díky dvěma vyhraným šampionátům byla i hlavním soupeřem Sovětského svazu. Komunisté se proto rozhodli hokejisty vyprovokovat a v roce 1950 jim zakázali odcestování do Londýna na mistrovství. Zklamaní sportovci se ještě ten den setkali v hospodě a nadávali na režim. Na to však StB, která je v danou chvíli odposlouchávala, přesně čekala.

Před 65 lety zemřel na následky věznění v komunistických kriminálech ve věku 46 let jeden z nejlepších brankářů naší historie Bohumil Modrý, mistr světa 1947 a 1949. Měl být prvním českým vyslancem hokeje v zámoří, místo toho skončil v lágru, aniž by se čímkoli provinil... pic.twitter.com/pgYh58oY1Y

— Hokejové pikošky (@pikoskyzhokeje) July 21, 2018

Hokejisté byli souzeni za protistátní činnost, jelikož se údajně podařilo sehnat důkazy o jejich plánované emigrace do Londýna. Za ústřední tvář byl prohlášen brankář Bohumil Modrý, který však v inkriminované hospodě ani nebyl, dokonce se už dříve vzdal reprezentační kariéry. Ve vykonstruovaném procesu byl odsouzen na 15 let těžkého vězení. Naše první zlatá hokejová generace byla z politických důvodů rozprášena. Celkem 12 hráčů bylo posláno do vězení či jáchymovských dolů a přišlo o nejlepší roky kariéry i života.

Emil Zátopek

Zátopek zakusil obě tváře socialistického režimu. Po úspěších na olympiádách v letech 1948 a 1952 se stal v podstatě tváří československého sportu – díky proletářskému původu a jako voják z povolání (do armády vstoupil po druhé světové válce) byl ideálním adeptem. V této době také veřejně schválil popravu skupiny Milady Horákové a v roce 1953 vstoupil do KSČ. Spolupracoval i s vojenskou kontrarozvědkou, a to vše hlavně proto, aby měl klid na sport.

Atmosféra doby. Rozsudek vynesl všechen československý lid (Rudé právo, 10. 6. 1950): "Vždyť my již nový život budujeme. A přece se našly zrůdy, které chtěly zničit naši výstavbu a cestu k socialismu." Podepsán Emil Zátopek. #horakova pic.twitter.com/IkfyxR3OwQ

— Filip Rožánek (@rozanek) June 27, 2020

Tento přístup se mu však nevyplatil, neboť když začal v 60. letech podporovat reformní komunisty, jeho aktivita byla až příliš. Ani sypání popela na hlavu v roce 1969 neobměkčilo ty, kteří si s ním chtěli vyřídit účty. Zátopek strávil většinu 70. let ve velmi náročných podmínkách hloubením studní. Až do pádu režimu se obával, že skončí ve vězení.

Věra Čáslavská

Pražská rodačka je dodnes naší nejúspěšnější olympioničkou a během 60. let dominovala světové gymnastice. Už na hrách v Římě v roce 1960 získala týmové stříbro, další dvě olympiády pak patřily pouze jí. Tři zlata a stříbro z Tokia roku 1964 překonala o čtyři roky později díky památným výkonům v Mexico City. Čtyři zlaté a dvě stříbrné medaile byly nenapodobitelným výsledkem, avšak podobně pevnou vůli Čáslavská prokázala i v občanských postojích.

V tomtéž období se totiž začala výrazněji zajímat o politiku a podepsala proreformní manifest Dva tisíce slov. Během mexických her učinila významné gesto, když při medailovém ceremoniálu odvrátila hlavu od sovětské vlajky. V rámci normalizace byla vyloučena z Československého svazu tělesné výchovy, ale mohla se věnovat trenérské činnosti – a to dokonce i v Mexiku. Čelila častým výslechům ze strany StB, přesto se však na rozdíl od Zátopka za své názory neomlouvala. I proto byla po revoluci vzývána jako hrdinka navzdory řadě osobních problémů (deprese, závislost na lécích) v pozdějších letech života. Každý z našich sportovních hrdinů se zkrátka se zvůlí režimu musel vyrovnat po svém...