Nejhorší smog v dějinách zabil za pár dní 12 000 lidí. Zadusili se prachem

Těžký průmysl, nekontrolovaně bující osobní doprava a příliš velká koncentrace lidí na jednom místě – to jsou ideální přísady, aby vzniknul smog, který zabíjí. Stačí pak přidat ještě nějaký výkyv v počasí a recept hotový. Jenže potom lidé umírají po tisících.

Peking si v těchto dnech právě podobným peklem prochází: když se podíváte na fotografii pořízenou z Mezinárodní vesmírné stanice ISS, jasně uvidíte rozsah smogu. Krajina není pod mračny špíny vlastně vůbec vidět. Čína sice nerada otevřeně říká, kolik lidí smogem trpí, ale z historie víme, že následky smogu mohou být děsivé.

Srovnejte dvě fotografie Pekingu z ISS: První je za současného smogu, ta druhá, když je tam pěkně:

Nejhrůznější smogovou katastrofu zažil pár let po válce Londýn. Dnes se jí říká Velký smog, ale tehdy vše začalo docela nenápadně. Historici se sice přou nad přesnými příčinami, bylo jich zřejmě víc. Všechno to začalo na jaře roku 1952.

Město bez tramvají

Londýn měl do té doby docela uspokojivě fungující systém veřejné dopravy založený především na elektrických tramvajích. Ale kdosi z politiků spočítal, že to přijde daňové poplatníky na moc peněz, a tak byly tramvaje zrušeny. Nahradily je sice hezčí, ale ke kvalitě vzduchu mnohem méně přívětivé autobusy – dnes typické londýnské doubledeckery.

Co je smog? Toto slovo vzniklo v Londýně jako kombinace výrarů SMoke a foG - kouř a mlha.Problém byl v jejich motorech, které spalovaly naftu a do vzduchu vypouštěly obrovské množství spalin. Mohla to možná být jen kapka v moři dalších faktorů, je však pravdou, že Velký smog vypukl krátce po zrušení tramvají. Na začátku prosince 1952 žilo v Londýně téměř 9 milionů lidí, město bylo tehdy ještě průmyslovou velmocí.

Na konci listopadu do města přišla studená fronta, která přinesla zimu – lidé tedy museli přitopit (tehdy samozřejmě uhlím) a exhalací přibývalo. Inverze vytvořila nad městem neproniknutelný příkrov, takže se zplodiny nemohly dostat pryč. Smog byl téměř neprůhledný, v nejhorších dnech nebylo vidět dál než na jeden a půl metru.

Pomalé umírání

Ale to nebylo všechno. Lidé sice cítili, že se jim hůř dýchá, někteří pokašlávali a občas někdo zkolaboval – město však žilo dál. Nejhůř bylo mezi 6. a 12. prosincem, to už viditelnost poklesla na pouhý půl metr. Radnice zakázala jízdu automobily, ale to už bylo pozdě. Mnozí sice čekali, že tak silný smog bude mít nějaké následky na životech, ale nikdo netušil, jak velké. Během Vánoc oznámily londýnské nemocnice počet mrtvých – za celý prosinec byla o 12 000 větší než obvykle. Dalších 100 000 Londýňanů trpělo vážnými zdravotními problémy, které jim zabránily pracovat.

Londýn má ke smogu kvůli své poloze dispozice. Poprvé o něm psali už římští dobyvatelé.

Přestože se tehdy i potom snažili někteří novináři i experti situaci zlehčovat a tvrdili, že za úmrtí mohly jiné faktory, vznikla řada vědeckých studií, které viníka jasně označují. Politikům sice trvalo dva roky, než něco udělali, ale nakonec se dokopali k tomu, že vznikly zákony, které měly další podobné situaci předejít.

Smrt přinesla pokrok

Londýn se díky těmto nařízením stal prvním městem na světě, kde meteorologové pravidelně předvídali, jaké bude další dny počasí. Dnes to už pokládáme za zcela normální, ale v 50. letech to byla obrovská novinka. Díky těmto údajům mohla radnice lépe kontrolovat hladinu vypouštěných zplodin a také případně vydávat zákazy jízdy automobily.

Londýn také zakázal spalování toho nejméně kvalitního uhlí a odpadků – to mělo asi největší význam pro zlepšení ovzduší. Británie tak musela začít mnohem víc využívat svých zásob plynu – a také díky tomu se dnes stala jednou z velmocí v tomto obrovském byznysu.