Pařížské katakomby ukrývají 6 milionů mrtvých nebo tajné kino s barem

250 kilometrů chodeb

Představte si, že zabloudíte v podzemí, které je plné lidských kostí. Tma, prach ani nepatrný šelest krysích těl nikomu odvahu nedodají. A navíc se stálá teplota okolo 15 stupňů časem ukáže jako protivný chlad. Ona představa se do nepříjemné zkušenosti zhmotnila před několika lety dvěma teenagerům ve věku 16 a 17 let, kteří v pařížských katakombách zabloudili.

Měli štěstí, nakonec byli mírně podchlazení pomocí psů nalezeni. Pro veřejnost je malá část z celkem 250 kilometrů chodeb v podzemí Paříže otevřena, ale pro zvědavce není až tak těžké proniknout do neveřejných prostor. Ovšem každá výprava bez průvodce s sebou nese jisté riziko. A nikdo nechce přidat své kosti k těm několika milionům lidských ostatků, které už tam jsou.

Žampiony i válečné bunkry

Podzemí pod dnešní Paříží se začalo kutat už ve starověku, kdy se v této oblasti Římané rozhodli těžit kámen, konkrétně vápenec a sádrovec. Později vznikla velká poptávka po sádrovci – Ludvík XIV. totiž nařídil, že pařížské hrázděné domy musí mít sádrovou omítku. Cílem byla větší ochrana domů před požáry. Následně se ukázalo, že je pařížské podzemí díky konstantní vlhkosti a teplotě ideální pro pěstování žampionů. A navíc jsou to prostory ideální pro život všech, kdo se potřebovali ukrýt. Od zločinců po odbojáře, v současnosti například pro drogově závislé.

6 milionů koster

Obrovský podzemní hřbitov, podle některých dokonce největší na světě, má důvod založení zcela prostý. Kapacita pozemních pařížských hřbitovů přestala stačit. V letech 1785–1787 se v noci převážely kosti tisíců lidí zejména ze zcela naplněného hřbitova Saints-Innocents, na němž se pohřbívalo po zhruba 10 století. Převozy se z bezpečnostních důvodů prováděly zejména po nocích, ale manipulace s ostatky nebyla zcela v pořádku ani z církevního, ani ze světského úhlu pohledu. Později proběhlo ještě několik vln stěhování kostí. K vysvěcení místa, jež s odkazem na proslulé římské podzemní prostory získaly název katakomby, došlo dne 7. dubna 1786.

Veřejnost (ne)vítána

Když byly katakomby v roce 1809 oficiálně otevřeny pro veřejnost, šlo o skutečnou událost. Kostmi naplněné podzemí se stalo pro mnohé Pařížany kultovním místem a časem katakomby získaly punc velkého turistického lákadla nejen ve Francii, ale i ve světě. Ročně tady projde kolem půl milionu návštěvníků. A to jsou jen ti registrovaní. V podzemí se totiž provádějí nejen dětské „dobrodružné“ výpravy, ale i ilegální párty.

„Při jednom z pravidelných policejních cvičení, tentokrát v okolí pod Palais de Chaillot, přes řeku k Eiffelovce, narazila zásahová jednotka na obrovský prostor přizpůsobený provozu kina, s lavicemi vytesanými do kamene, velkým promítacím plátnem a vybaveným barem se zavedenou elektřinou a třemi telefonními linkami,“ píše Helena Račková v rozsáhlém materiálu časopisu Nový prostor.

Vybavení baru a promítacích prostor se zavedenou elektřinou se muselo odehrát mimo oficiální struktury, což svědčí o tom, že podzemí není zcela pod oficiální kontrolou. Kompletní plány pařížských katakomb neexistují, dokonce ani mnozí samotní Pařížané netuší, že 20 metrů pod jejich nohama probíhají chodby, které se dostaly do mnoha literárních děl. Citujme alespoň jediné, Bídníky Victora Huga:

„Kdybychom mohli očima proniknout pod povrch země, podzemí Paříže by se nám jevilo jako obrovský rozvětvený korál. Žádná houba nemá tolik otvorů a chodbiček jako tato hrouda země, která má šest mil v obvodu a na níž spočívá starobylé velkoměsto. A to nemluvíme ani o katakombách, které jsou sklepeními svého druhu, ani o nerozmotatelné síti plynového vedení, ani o rozsáhlé soustavě vodovodního potrubí, které ústí do nárožních studní, protože jenom stoky samy tvoří pod oběma břehy neobyčejnou temnou síť; bludiště, jehož jedinou orientací je jeho svažitost. Tam se ve vlhké mlze objevuje krysa, jako by ji Paříž porodila.“