23. listopadu 2023 15:21

Poprava Jana Sladkého Koziny: Na šibenici visel rok, místo slavné věty řekl něco úplně jiného

Jak se historická fakta o popravě vůdce chodských povstalců liší od pověstí?

Lomikare! Do roka a do dne budeme spolú stát před súdnú stolicí boží, hin se hukáže, hdo z nás…“ Tato slavná slova, která poprvé zachytila Božena Němcová a proslavil je pak Alois Jirásek v Psohlavcích, Kozina ve skutečnosti nikdy neřekl. Podle toho, co napsal advokát Stauss v dopisu císaři, ale během svého boje za ztracená práva Chodů prohlásil, že „A kdybych měl být i oběšen, přece zemřu jako poctivý člověk!“ To se bohužel vyplnilo; nemuselo by k tomu ale vůbec dojít – císař původně neměl v plánu kohokoli nechat popravit.

28.11.1695, před 325 lety, byl v Plzni popraven vůdce chodského povstání Jan Sladký Kozina. "Lomikare, Lomikare. Do roka...

Posted by Ladislav Ondřej on Saturday, November 28, 2020

Umírněné povstání

Chodové, kteří už od časů přemyslovských knížat střežili česko-německou hranici a těšili se díky tomu celé řadě výhod, se v době pobělohorské rychle museli s mnohými privilegii rozloučit. Šlechtic Lamingen neboli Lomikar, jehož rodině císař Ferdinand II. jejich území svěřil, povstání proti robotním povinnostem navíc řešil jen dalším útlakem: Chodové museli odevzdat zbraně, měli zakázáno těžit dřevo v jeho lesích… a také jim byla vnucena římskokatolická víra.

Chodové během svého povstání nebojovali nijak krvavě nebo necivilizovaně. Naopak se domáhali svých práv s pomocí tehdejších soudů, bojkotů roboty a celkově jednali velmi umírněně. Tomu ostatně odpovídal i císařův mírný rozsudek, když během vrcholení hlavní vzpoury, započaté v roce 1693, část odbojářů v Praze pozatýkali. Tehdy se ale do celé věci vložil právě majitel chodského území Maxmilián Lamingen zvaný Lomikar a trval na tom, že alespoň někdo musí zaplatit životem. A pomyslný Černý Petr padl právě na sedláka Jana Sladkého Kozinu.

Čtěte také: Největší slovenský dobrodruh utekl z ruského vězení, ošálil Francouze i Američany a stal se králem Madagaskaru

Do roka a do dne...

Historie na něj pamatuje jako na charismatického, inteligentního a schopného muže; narodil se v roce 1652 a na plzeňské popraviště ho přivedli o 43 let později, ve čtvrtek 28. listopadu roku 1695. Z vězení v zadním traktu plzeňské radnice ho vyvedli za zvuku zvonku, který dodnes v Plzni najdete před radničním vchodem a který ohlašoval poslední cesty všech tehdejších odsouzenců.

Kozinova poprava proběhla naprosto rutinně, jeho ostatky ale zůstaly na šibenici viset a tlely na ní ještě v době, kdy Lomikara 2. listopadu následujícího roku skolila mrtvice. Právě jeho náhlý skon, který si naši předkové ještě neuměli zcela dobře a vědecky vysvětlit, dal vzniknout pověstem o Kozinově pomstě.

Povstalci se nevzdali

Jestli ostatky chodského odbojáře sundal popravčí anebo – a to pravděpodobněji – ze šibenice prostě spadly a pak je zakopali, se neví. Jisté je jen to, že ani Kozinova smrt neučinila bojům Chodů za to, co považovali za svá práva, přítrž, a konflikty pokračovaly dál. Nebýt Koziny si ale možná tuhle zajímavou kapitolu našich dějin jen tak někdo nepřipomene.

Zdroj: František Roubík: Dějiny Chodů u Domažlic

Klára Ochmanová

redaktorka FTV Prima

Všechny články autora