Alternativní historie: napomohla příchodu raného středověku silná sopečná erupce?

Pád Římské říše patří mezi varovné bolístky (nejen) západního světa. Obvykle je za původce kolapsu označována kombinace vlastní ztrouchnivělosti a "stěhování národů" Evropou. Co když však příchodu "temného" středověku po definitivním kolapsu napomohlo ještě něco dalšího? Existují náznaky, že se polovina 6. století mohla nést v duchu ještě jedné další pohromy – vulkanické erupce.

Drastické snížení teploty

I když pojem "doba temna" konotující raný středověk vznikl z absence písemného záznamu, kolem roku 540 bylo nebe nad Evropou skutečně potemnělé. Tvrdí to alespoň závěry studie německého oceánologického a klimatického centra GEOMAR. To zmapovalo kombinovanou sílu dvou erupcí z let 536 a 540 našeho letopočtu a zjistilo, že jejich síla citelně ovlivnila evropské klima. V součtu se sopkám podařilo snížit průměrnou teplotu v tehdejší Evropě o 2 °C snad až na celé desetiletí.

To mělo fatální dopad na tehdejší zemědělství a následný příchod hladomoru. Na erupce došlo krátce po definitivním kolapsu západořímské říše a uprostřed všeobecného rozvratu. Východořímská říše se sice v polovině 6. století pokusila znovu dobýt západní území a zčásti se jí to i podařilo, nebyla však schopná oblast udržet. Napomoct tomu mohla právě i dvojice silných erupcí. Nebylo by to nic neslýchaného. Sopečné erupce, potažmo silná zemětřesení a vlny tsunami je doprovázející, napomohly i kolapsu pozdní doby bronzové před víc jak 3000 lety.

Neobviňujme jen sopky

Význam erupce však nelze ani přeceňovat. Ze studií sledujících populaci Říma například víme, že město začalo upadat již od roku 150 našeho letopočtu. Nejvýraznější pokles pak zaznamenalo v 5. století, tedy ještě před dvojicí erupcí. Sešup to byl tak dramatický, že se na svou populační úroveň z počátku císařství dostal Řím (ve smyslu město) až v polovině 20. století. Jinými slovy, Řím rozhodně nezkolaboval jenom kvůli jedné sopce.

Mezi dvěma ohni

Pojem „pád Říma“ navíc značně zjednodušuje veškeré události 4. a 5. století – například opomíjí skutečnost, že východořímská říše představovaná Konstantinopolí (později přejmenovanou na Cařihrad, později přejmenovaný na Istanbul) se zachovala až do pozdního středověku. Výrazně se také dařilo rozvoji muslimských říší, tehdy podstatně vyspělejších než byla většina křesťanského světa. Vnímat celý středověk jako období jakéhosi poklesu kultury, vědy i mravů je z řady důvodů nesprávné – dokonce i Řím sám si ostatně zachoval výraznou úlohu ve středověkém světě jako sídlo církve. Ani pád Říma tedy nebyl nezvratnou situací.

Římský kolaps

Pro raný středověk ve stoletích krátce po pádu (západního) Říma to však tak úplně neplatilo. Stopy po kolapsu jsou znatelná zejména mezi lety 500 až 650, kdy se skoro o třetinu snížila i tehdejší evropská populace. Skutečnost, že se civilizaci v Evropě z kolapsu Říma podařilo po pár stoletích úspěšně vybruslit, nijak nesnižuje utrpení, které generace 5. až 7. století musely prožívat. Toto utrpení by snad mohlo být podstatně menší, kdyby nebyl pád Říma tak fatální událostí. A právě v tom mohla nešťastná erupce přiložit ruku k dílu. Napomohla tomu, že se Evropa po pádu západořímské říše ocitla mezi dvěma ohni – tedy čelila tlaku jak kvůli kolapsu starých institucí a vzájemných válek, tak zřejmě i pro zhoršení podnebí. Jak víme z řady jiných "ztracených" civilizací napříč světem, jenom málokdy byl jejich zánik dílem jediné události. Obvykle bylo na zkázu potřeba dvou a více pohrom, většinou v kombinaci války a přírodního neštěstí. Zdá se, že ani v případě mocného Říma tomu nebylo jinak.

Text: Ladislav Loukota