Esfahán – pravá metropole Persie

Esfahán neboli Isfahán Zdroj: Lukáš Synek

Slyšeli jste někdy o Esfahánu? Pokud ne, měli byste to rychle napravit, tohle město za to stojí!

Kdo jednou navštívil Esfahán, jistě nezaváhá nad otázkou, které íránské město je nejkrásnější. Historie, architektura i současná atmosféra – tím vším dokáže ohromit. Aniž bych snižoval krásu či význam Šírázu, Jazdu nebo Kášánu, Esfahán zkrátka stojí ještě o krůček před nimi. Ostatně sami Íránci říkají: „Esfahán, nesf-e džahán,“ tedy „Esfahán znamená půlku světa“.

Esfahán vždy ležel na důležitých obchodních trasách, například na zavedené cestě z Indie do Středomoří. Komunikoval tudíž intenzivně s Hedvábnou stezkou. Zastavili se tu i slavní bratři Polové s mladým Markem po cestě k mongolskému chánovi. Na konci 14. století Esfahán vyraboval obávaný dobyvatel Timur Lenk, který zde pro výstrahu ostatním nechal postavit pyramidu ze 70 000 hlav pobitých obyvatel. Svého absolutního vrcholu město dosáhlo za vlády dynastie Safíjovců. Šáh Abbás I. (vládl 1587–1629), jeden z nejvýznamnějších perských panovníků, tehdy sjednotil Persii a právě do Esfahánu přesunul své sídlo. Z perské metropole se rychle stalo světové středisko kultury, vzdělanosti a jedno z nejkrásnějších měst světa. Právě z této doby pochází většina proslulých památek. Dnes se svým více než 1,5 milionem obyvatel představuje Esfahán třetí největší město Íránu.

V Esfahánu je vždycky příjemně

Na rozdíl od mnoha jiných velkých, horkých měst je opravdu radost Esfahán zkoumat. Po boku perel světové architektury se totiž nacházejí i příjemné parky, ulice jsou často lemovány stromy, mrazivá voda ke koupi na každém rohu, což zde činí i letní žár snesitelnějším. Svou roli hraje také poloha ve výšce 1600 m n. m. na úpatí pohoří Zagros. Lahodná zmrzlina či excelentní ovocné koktejly jako další zdroj osvěžení vás dostanou až do extáze. Dokonce snad ani doprava tu není tak šílená a taxikáři tak úlisní jako v jiných íránských městech.

Městem protéká řeka Zájende, která po většinu roku mívá vodu – na rozdíl od řady jiných řek v Íránu. V parcích na jejích březích a kolem jedenácti mostů se odehrává spousta společenského dění běžných obyvatel. Zvláště navečer si domorodci přicházejí užít pohledu na vodu a všelijak se veselí. Jedním z takových míst je nejdelší most (300 m) zvaný Si-o-sé pol, kde lidé obléhají tamní čajovnu nebo se účastní soutěží ve zpěvu – to vše v mostních obloucích.

Vyzkoušejte naši on-line směnárenskou kalkulačku!

Celkem třikrát jsme se během našeho putování Íránem zastavili v Esfahánu. Anglicky mluvící majitel pohodového hotýlku Amir Kabir si nás už pamatoval. „Tady v Esfahánu nám ani nepřijde takové horko,“ pochválil jsem mu po pravdě aktuální počasí. „No, samozřejmě. Dneska je jenom 42 °C ve stínu – v Esfahánu je vždycky příjemně!“ radostně přitakal.

Středobodem města je ohromné Imámovo náměstí. Původně neslo jméno šáha Abbáse I. (Šáhovo náměstí), po islámské revoluci (1979) však bylo přejmenováno na počest imáma Chomejního. Náměstí se svojí délkou 512 metrů a šířkou 164 metrů platí za druhé největší na světě. Celé se dá parádně přehlédnout z terasy oblíbené čajovny nacházející se na krátké, severní straně vedle brány do bazaru. Ale pozor, jak hlásá persko-anglický nápis na schodišti, ženy bez pánského doprovodu mají vstup zakázán! V létě je náměstí přes den pusté, ožívá až k večeru s odcházejícím horkem. Zvláště ve čtvrtek večer (pátek je pro muslimy svátečním dnem a obvykle hlavním dnem volna) zde mezi fontánami vypuká jeden ohromný piknik. My jako cizinci budíme velkou pozornost, každý na nás pokřikuje typické „Hello, Mister!“

Mešita všech mešit

Na jižní straně náměstí stojí Imámova mešita, která podle znalců patří k nejkrásnějším a nejdokonalejším stavbám světa. Čiší z ní majestátnost, elegance a jedinečnost perské architektury. Vždyť také stavba trvala 25 let. Šáh Abbás I. prý přitom skoro zešílel nedočkavostí – ve svém požehnaném věku se bál, že se dokončení životního výtvoru nedožije. Nakonec zemřel v lednu 1629, rok před slavnostním otevřením. Skoro 30 metrů vysokým zdobeným portálem se dvěma minarety dosahujícími výšky 42 metrů se vchází netradičně zalomenou chodbou na čtvercové nádvoří. Čtyři ívány (tj. portál do zastřešené části mešity) i stěny nádvoří jsou úžasně dekorované kachlemi s kaligrafiemi nebo květinovými motivy. Hlavní modlitební prostor zastřešuje gigantická dvouplášťová kopule vysoká 52 metrů.

Východní straně náměstí dominuje pozoruhodná mešita šejcha Lotfolláha. Nemá minarety – sloužila totiž jako soukromá mešita panovníkova dvora a na šáha pochopitelně nemusel žádný muezzin hulákat, kdy je čas jít k modlitbám. Nemá nádvoří – za překrásným portálem s velmi jemnou kachlíčkovou výzdobu se nachází rovnou modlitební prostor, opět perfektně dekorovaný – prý nejharmoničtější v perské architektuře. Zatímco kopule perských mešit bývají obvykle tmavší než stavba samotná, zde je to přesně naopak. Jinde snad obyčejná béžová se na této kopuli stává krásnou barvou, nositelkou elegance.

Kam zmizelo 20 sloupů?

O autorovi: Mgr. Lukáš Synek, Ph.D., je biolog, cestovatel a fotograf. Více se o něm dozvíte na jeho webu. Zaměřuje se především na státy, kam se běžně moc nejezdí - někdy tudy dokonce provádí skupiny odvážných turistů. Je autorem knihy „Hedvábnou stezkou po stopách dávných karavan“. Organizuje přednášky pro čajovnu V Síti. Ve stinných zahradách schovaných za západní stranou Imámova náměstí se ukrývá někdejší šáhova rezidence – Palác čtyřiceti sloupů (Čehel Sotún). Napočítáte jich ovšem pouze dvacet. Druhých dvacet jsou totiž jejich odrazy na hladině dlouhé okrasné nádrže před palácem. Šáh zde přijímal vyslance, delegace a své hosty. Stěny uvnitř zdobí překrásné fresky zobrazující vítězné perské bitvy nebo návštěvy cizích panovníků. Na jedné scéně se dokonce objevují polonahé tanečnice, které se po islámské revoluci prý jen díky riskantní neústupnosti správců paláce podařilo uchránit před zničením.

Hrob derviše Garladíního ze 14. století by možná upadl v zapomnění, kdyby jeho dva minarety nevykazovaly jednu zvláštnost: když každou celou hodinu správce rozkýve jeden minaret (způsobem, jakým se u nás setřásají hrušky), druhý minaret se začne synchronizovaně kývat také. Mechanismus tohoto prazvláštního jevu zůstává záhadou, snad proto Třesoucí se minarety (Manar-e Džonbán) dosáhly své nebývalé slávy.

Toto a nepřeberné množství dalších historických, architektonických i kulturních zajímavostí čeká na šťastné majitele íránského víza v básníky opěvovaném Esfahánu.