Pevnost Ajaz Kala chránila Chórezmskou říši

Slané jezero Ajaz Kul Zdroj: Lukáš Synek

Na okraji pouště Kyzylkum, necelých sto kilometrů od historické Chívy v dnešním Uzbekistánu, se nachází slané jezero Ajaz Kul.

Nad ním se vypíná vrch s pevností Ajaz Kala, která kdysi patřila do skupiny prastarých pevností chránících centrum Chórezmské říše. Její mohutné hradby přečkaly nájezdy Arabů i Mongolů. Můžeme je obdivovat dodnes.

Za městem Baston poblíž Urgenče a Chivy, dobrých padesát kilometrů severně od řeky Amudarja, přechází zavlažovaná zúrodněná krajiny do písků pouště Kyzylkum. Posledními kanály zde uměle vytvořené krevní řečiště Amudarji končí. Řeka jimi krvácí do žíznivé pouště, aniž by se její životadárná tekutina dostala do Aralského jezera, do srdce Střední Asie. Na samém okraji pouště zde z okolní roviny vystupuje nízký široký kopec, na jehož vrcholu trůní rozsáhlá zřícenina pevnosti Ajaz Kala, jejíž jméno v překladu znamená „Větrná pevnost“. Vypadá naprosto monumentálně a velmi exoticky. Na impozantních hradbách není ani příliš vidět zub času, a to do nich čile hlodá už několik set let.

Hlavní pevnost pochází už ze 4. století př. Kr. a zhruba do 1. století po Kr. byla součástí systému strážních pevností, které spolu komunikovaly pomocí ohňových nebo kouřových signálů a chránily centrum Chórezmu před nebezpečnými kočovnými kmeny. Až do středověku pak příležitostně sloužila početnému obyvatelstvu jako útočiště před nájezdníky. Na nižším izolovaném kopečku před velkou pevností stojí ještě jedna menší, novější, vybudovaná v 7. století, ta až do příchodu Mongolů (začátek 13. století) chránila honosný palác ležící přímo pod ní.

Pevnost v poušti

S palácem bývala spojena visutým mostem, jehož násep je dodnes zčásti patrný. Rozvaliny samotného paláce se rýsují kus od cesty v rovině okolní krajiny. Byl vybudován někdy ve 4. století po Kr. a patřil prý mezi nejkrásnější stavby raného středověku ve Střední Asii. Pod kopcem našli archeologové pozůstatky ještě další pevnosti a také obytných domů, farem, polních zdí a vinic, svědčících o někdejší úrodnosti zdejšího kraje. Dnešní rozšíření pouště až sem zapříčinil posun koryta Amudarji na jih. Podle toho, jak tato řeka občas měnila svůj tok, přesouvalo se i centrum Chórezmské říše.

Šplháme k hlavní pevnosti. Červencové odpoledne se sice přehouplo do své druhé poloviny, ale slunce stále nemilosrdně pálí, až to bolí. Konečně jsme nahoře a hledáme, kudy proniknout skrz solidně zachované masivní hradby. Jsou postavené ze čtvercových nepálených cihel, mají výšku až deset metrů a lemují je obranné bašty. Pobořenou bránou pronikáme na obrovské vnitřní prostranství. Lezeme do chodeb v hradbách, které poskytují osvěžující stín. Příliš daleko se ale neodvažujeme, přece jen jejich klenba byla stará už v době, kdy v Palestině dýchal oslík s volkem na novorozeného Ježíše.

Z hradu se nabízí skvělý rozhled na obrovskou vzdálenost. Směrem na jih a na východ se placatí totálně rovná krajina, na sever se lehce vlní poušť Kyzylkum, pouze na západě se zvedá nízký hřbet pohoří Sultan Ujz. Severozápadně od nás se blýská hladina členitého jezera Ajaz Kul. Máme na dohled i tři další pevnosti vzdálené 5 až 20 kilometrů. Takových strážních pevností se v okolí nacházelo několik desítek. Ne nadarmo si proto místní kraj dříve vysloužil název „oáza Padesáti pevností“. Málokterá z té padesátky ovšem přečkala na začátku 8. století nájezdy Arabů, kteří ovládli Chórezm zhruba na sto let. V 9. století se pak centrum Chórezmu přesunulo do oblasti dnešní Konya-Urgenče a nakonec do Chivy.

Jak kempují Kazaši

V pustině kolem pevnosti Ajaz Kala přece jen nejsme sami. Pod kopcem totiž stojí jurtový kemp kazašské rodiny, kde se ubytovávají nebo jen obědvají bohatí Uzbekové a občas i nějací zahraniční cestovatelé. Výhled z jurtoviště na pevnost je parádní. Odtud pokračujeme po vyjeté cestě k jezeru Ajaz Kul. Kyzylkum zde má svůj typický vzhled, je řídce porostlá houževnatými zelenými keříky (saxaul), mezi nimiž trčí stonky statné miříkovité rostliny zvané latinsky Ferula assa-foetida, česky ločidlo nebo čertovo lejno. Má výšku asi metr a její okolíky určitě půl metru v průměru. Slunce už se pomalu chýlí k obzoru, ale horko přetrvává. Objevují se velcí černí brouci, kteří vždy bezhlavě prchají před mým objektivem.

Slané jezero Ajaz Kul představuje oázu života v pravém slova smyslu. Díky tomu, že je poměrně mělké, vytváří ráj pro vodní ptáky. Pár ostrůvků zarostlých keři jim navíc poskytuje perfektní útočiště – však se z něj také ozývá pořádný křik. Při velkém štěstí bychom v okolí jezera mohli také zahlédnout karakala, což je kočkovitá šelma podobná rysovi. Obnažené břehy se solnými krustami ukazují, že hladina jezera bývá během roku mnohem výš. Archeologové zde objevili pozůstatky prastarého kanálu, který do jezera přiváděl vodu z řeky a dále tak plochu jezera zvětšoval, čímž vznikala účinnější obranná bariéra pevnosti.

Ze břehu si vychutnáváme západ slunce za hřebenem pohoří Sultan Ujz. Červánky se pak krásně odrážejí v členité hladině jezera a najednou to vypadá, jako by ve ztemnělé krajině byla rozlita obrovská rudá kaluž krve.

Karavanní zvířata na Hedvábné stezce

Když se vysloví „Hedvábná stezka“, každému se jistě vybaví velbloudí karavana. K transportu zboží přes pouštní oblasti se skutečně používali zejména velbloudi. Na západ od středoasijských velehor to byl velbloud jednohrbý, zatímco na východě velbloud dvouhrbý. První pochází zřejmě z Blízkého východu, druhý z pouště Gobi. Dodnes není jasné zda byl velbloud jednohrbý vyšlechtěn z dvouhrbého, nebo zda se jedná o dva sesterské druhy. Pro každou z teorií totiž existují podpůrné i protichůdné důkazy. Středoasijské velehory však obchodníci překonávali s pomocí oslů a koní, poněvadž velbloudi jsou sice velmi odolná zvířata, ale mají problém se stoupáním. Pronájem nebo prodej karavanních zvířat býval velmi lukrativní byznys, zejména na obou stranách středoasijských velehor.

Lukáš Synek