Gigantický polární tank Američanů skončil naprostým fiaskem. Podívejte se na kolos za 70 milionů

Dobývání Antarktidy bylo cílem mnoha zemí už od počátku 20. století. Rozličných pokusů bylo dost, od začátku ale bylo jasné, že k cestě na jih musí pomoci technika.

Nadějné vyhlídky

Koncem 30. let 20. století zuřil de facto boj o kontinent. Místo poskytovalo strategickou výhodu, takže velký zájem projevovaly Spojené státy i nacistické Německo. Amerika pověřila dobytím jižního pólu zkušeného polárníka Richarda Evelyna Byrda, jenž již dříve proletěl nad severním (tento pokus se ale rozporuje) i jižním pólem a zaplňoval přední stránky novin. Vláda měla v cestovatele takovou důvěru, že mu svěřila téměř neomezené finanční a technické prostředky.

V roce 1937 byl zahájen vývoj stroje, který měl zamrzlý kontinent pomoci dobýt o poznání snadněji. Přípravy a plánování trvaly dva roky a vyžádaly si úsilí inženýrů ze všech odvětví. V roce 1939 pak probíhala samotná výroba, kdy za pouhých 11 týdnů vznikl kýžený stroj známý pod názvem Snow Cruiser – Sněžný křižník. Kovové monstrum připomínající tank bylo 17 metrů dlouhé, šest metrů široké a poháněly jej dva naftové šestiválce Cummins, každý o objemu 11 litrů. Každé z jeho gigantických kol mělo pracovní zdvih 95 cm a maximální rychlost křižníku dosahovala 48 km/h. Jeho hlavním účelem bylo překonávat široké ledové průrvy. Střední část auta se přehoupla přes průrvu na druhou stranu, přední kola se zasunula a ta zadní celý kolos posunula vpřed. Dojezd křižníku byl až 8 000 km. Jeho velkolepé vzezření si můžete prohlédnout na vlastní oči díky pořadu Tajemství v ledu na Prima Zoom.

Čtěte také: V Antarktidě se odlomil ledovec velikosti Londýna. Vědci popsali důvod, oteplování to není

První problémy

Zároveň měl mechanický obr rozsáhlou vnitřní výbavu. Poskytoval ubytování pro pět členů posádky v samostatných pokojích, obsahoval kuchyňku, která mohla zároveň fungovat jako temná komora pro vyvolání fotografií a disponovala i zařízením na filtraci sněhu, díky čemuž mohli polárníci získávat pitnou vodu. V křižníku se nacházela i poměrně velká spižírna a na střeše vozu stálo letadlo s doletem 500 km. Celá tato legrace stála 150 000 dolarů, což je dnes zhruba 70 milionů korun. Ačkoli se polárníci radovali z úchvatné pojízdné základny, brzy se objevily první problémy.

Při převážení z Chicaga do Bostonu totiž křižník narážel na svou velikost. Stroj zabral celou šířku silnice, na některá místa se dokonce ani nevešel. Navíc nezastavitelný kolos zastavila opravdu vážná překážka – potok. Trvalo tři dny, než se jej podařilo vyzvednout, a k jeho vyproštění bylo nutné postavit dřevěnou rampu. Polárníci i veřejnost poprvé znejistěli. Následně musel být křižník rozebrán, aby se vešel na palubu ledoborce North Star, jenž s ním v roce 1939 vyplul směrem k jižnímu pólu.

Velké rozčarování

Zde se posádka vylodila v lednu 1940, kde Sněžný křižník konečně dostal šanci ukázat své kvality. Že se pod jeho hmotností rozlomila část dřevěné rampy, která jej nesla, přičemž Byrd málem přišel o život, polárníky nezastrašilo. Vyděsilo je až to, že jeho pneumatiky neměly pořádnou trakci, a tak po ledu a sněhu příliš nejely. Vinu za to nesl jejich výrobce, společnost Goodyear Tire and Rubber. Protože byla firma při výrobě pod časovým tlakem, upustila od zdlouhavého vývoje a využila pneumatiky jiného dodavatele. Ve spěchu ale zapomněla na důležitou věc – vzorek, takže kola byla zcela hladká a tudíž nepojízdná. Cestovatelé improvizovali, ale nepomohla ani dvojmontáž gum, ani nasazení řetězů. Jakmile polárníci pochopili, na čem závisí jejich výprava, využívali pouze vnitřní vybavení křižníku, ale jinak nechávali statisícový zázrak ležet ladem. Jakmile Spojené státy vstoupily do druhé světové války, polárníci Antarktidu opustili.

V roce 1946 se na Antarktidu vrátila jiná expedice. Nalezla zbytky tábora Byrdovy výpravy a také stroj, do něhož se vložilo tolik naděje, úsilí a peněz. Byl zahrabaný hluboko ve sněhu. Po zběžném průzkumu expedice zjistila, že stále funguje. K opravě by stačil jen základní servis. S tímto poznatkem členové výpravy zapíchli do země bambusovou hůl a odešli bez křižníku. Třetí výprava, jež se na místě objevila v roce 1958, tuto hůl nalezla a s ní i křižník, který následně zcela vyprostila. Ukázalo se, že první výprava v něm vše nechala tak, jak bylo. Rozečtené časopisy, nedopalky cigaret i použité popelníky, vše zůstalo ležet tak, jak stroj polárníci opustili. Nic dalšího se však s kolosem nepodniklo a dodnes je ponechán napospas arktické pustině.

Zdroj: The Atlantic