Bolek a Lolek – pohádkové cestování světem, ve kterém není politika

Bolek a Lolek – pohádkoví světoběžníci

Dva kluci roztočí globus, zapíchnou do něj prst a kde ukáže, tak tam se jede. Pohádka, která se, alespoň pro Čechy, stala vlastně skutečností. Existuje poměrně velká skupina zemí, kam se dostaneme čistě jen s pasem. Tedy přesněji, české občanství zajišťuje bezvízový vstup celkem do 182 zemí světa. A do zemí Evropské unie a zemí spadající do schengenského prostoru není potřeba ani ten pas. Namátkou: mezi oblíbené bezvízové destinace patří Thajsko, kde lze být bez víza měsíc, či Kanada, kde můžete pobývat bezvízově půl roku. Bolek a Lolek si s vízy hlavu nelámali. V díle 1000 + 1 noc prostě nasedli do letadla, které se v mracích změnilo v létající koberec a najednou narazili do mešity někde v Orientu.

Turecko? Írán?

Zůstaňme ještě chvíli u dílu 1000 + 1 noc. Chlapci zabalení do koberce po nárazu do minaretu mešity spadli do rukou modlícího se muslima. Podle oblečení nešlo o „evropsky“ oblečeného Turka, byť Istanbul by se do Pohádky tisíce a jedné noci logicky nabízel. Oblečení spíše odpovídá Blízkému východu – Írán, Irák či Spojené arabské emiráty. Nemá smysl popisovat jejich dobrodružství, stačí se podívat na konkrétní epizodu (viz proklik výše), ale stojí za to zdůraznit, že v oné kultuře jsou (předpokládejme, že Arabové či Peršané) chudí i bohatí, hodní i zlí, láskyplní i „vyčůraní“.

Tak jako v kterékoli jiné společnosti. V současné době, kdy byla společnost záměrně silně polarizovaná zejména vůči uprchlíkům prchajícím před válkou v Sýrii, i někteří politici varovali před neexistující vlnou běženců valící se Českem. Exemplárním příkladem může být poslankyně za SPD Jana Levová, která na oficiální stránky SPD Plzeňského kraje napsala: „Mám pro všechny smutnou zprávu. V úterý jsem jela do Rokycan a na přivaděči k dálnici u Kyšic jsem viděla autobus, který zastavila PČR. Z autobusu vyběhlo asi 30 lidí vypadajících jako uprchlíci a rozutekli se do lesa směrem na Letkov. Včera i dnes jsem hledala zprávu v tisku nebo na internetu a na nic jsem nenarazila. A pak že prý jsou lidé hysteričtí a že prý my tu uprchlíky nemáme!!!! Jen sdílejte, když se to občané z tisku nedozvědí!“

Oč šlo? O poruchu autobusu, který nemohl jet dál, a tak se cestující vydali do nejbližší vesnice na další možný spoj. Kontrast mezi pohádkou, kde jsou někteří dobří a jiní zlí, ale všichni z jedné kultury, jak už to ve skutečném životě bývá, a lidmi jdoucími na autobus, ze kterých se šmahem stanou „zlí“ uprchlíci, snad ani nemůže být větší. Bolek a Lolek ve své „orientálním“ dílu ukazují právě prvek, který působí pohádkově vlastně jen proto, že jsme jeho normálnost díky politicko-mediální masáži přestali vnímat. Není bez zajímavosti, že letadlo, kterým kluci letí do pohádky a pak zpět domů, nemá imatrikulační znaky, což znamená, že nepatří ani k dobrým, ani ke špatným, ať už si pod tím představíte cokoliv. Mimo jiné to tvůrcům umožňovalo prodat kreslený seriál dál do světa a nemít tam ideologický podtext.

Pohádková etnicita bez klišé

Udělejme si malý test: Představte si krátký kreslený pohádkový příběh, v němž kluci zabloudí mezi cikány (epizoda se jmenuje Cikánský vůz). Holčička má rysy Indky a s tatínkem bydlí v maringotce, vaří se v kotlíku na otevřeném ohništi a věští se z ruky, hraje se na housle a tančí. A pozor, přichází pointa – nikde, ani náznakem není naznačena žádná kriminální činnost, což je až příliš časté klišé s tímto etnikem spojované. Podobné je to, ať už se kluci dostanou do Severní Ameriky k indiánům nebo do Austrálie, všude si zažívají svá dobrodružství oproštěná od tehdy silně polarizovaného světa dospělých. Seriál, který se vysílal poprvé v roce 1963, tedy v létech silně normalizačních, v sobě žádné politické poselství nenesl. Na rozdíl například od stejně starého sovětského seriálu 17 zastavení jara určeného spíše k indoktrinaci dospělých, neboť pojednával o tajném agentovi sovětské KGB Maximu Isajevovi, vystupujícímu pod jménem Otto von Stierlitz v německých ozbrojených složkách.

Poselství Bolka a Lolka je jednoduché, všude jsou dobří lidé, jen je potřeba ono dobro v nich vidět. Epizoda V pouštích Kanady (tady se jedná o chybu překladatelů, polské slovo „puszcza“ neznamená poušť, ale prales, např: Puszcza Białowieska není Bělověžská poušť, ale Bělověžský prales) ukazuje kanadské, tedy v té době kapitalistické ochranáře z politicky nepřátelského tábora jako naprosto pohodové, vstřícné profesionály v oblasti ochrany přírody. Jenže jsou současné pohádky skutečně nastavené tak, aby ukazovaly dobro u lidí jiných etnik? A aby byly reálně vyznívající, jako třeba Pepek námořník, který chrání slabé a svou lásku.

Aktuálně je "bezpečnější", mají-li moderní pohádky spíše nádech Krylovových bajek, v nichž místo lidí vystupují zvířata. Od Ratatouille po Madagaskar, od Doby ledové až po Shreka či Příšerky s.r.o. U Shreka taky nejde o člověka, ale zelenou zrůdičku zvanou Zlobr, a v případě příšerek už sám název říká, že lidi si do jednotlivých postav musíme promítnout sami. Tvůrci totiž za naše "promítání" nemohou, oni jsou korektně z obliga. Zvířata jsou totiž politicky a zejména etnicky korektní. Když se ve Lvím králi prase chová jako prase, je to v pořádku. A my lidé si tam podle vlastních zkušeností a míry rasismu už doplníme to své. Už opět uvažujeme, a díky hybridní válce čím dál více, v intencích my a oni. Samozřejmě "my", ať už je to kdokoliv, jsme ti dobří.

Text: Topi Pigula