Vyspělé mimozemské civilizace nemohou existovat - kvůli limitům růstu!

„Vesmír je natolik starý a skýtá tolik obytného prostoru, že bychom kolem sebe dokonce i stávajícími teleskopy měli pozorovat myriády pokročilých kosmických civilizací. Kde tedy všechny jsou?“ Tak přibližně zní slavný Fermiho paradox, který ani víc jak půlstoletí po svém vzniku nedává spát nadšencům ani slovutným vědcům. Skutečně se však mezihvězdná civilizace bude šířit podobně překotně, jako tomu bylo v případě planetární expanze, kterou známe z vlastní historie? Myšlenkové cvičení několik laiků nyní vypichuje, že by bylo chybou očekávat něco takového. Kosmická impéria budou prý žít podle docela jiných zákonitostí, než jaké nás učí Hvězdné války. Za všechno přitom mohou omezené zdroje.

Nedostatek hmoty

Existuje mylný dojem, že velikost populace je nekonečně se zvyšující cifrou, která nemá žádných limitů - pokud dojde místo na jednom místě, populační exploze si vyžádá expanzi do dalšího místa, popřípadě dojde na vynález, který zvýšení populace dovolí (léky, hromadná doprava, výškové stavby, apod.). Vědecký popularizátor, programátor a vynálezce Robert Walker však předkládá přesvědčivé argumenty, které tuto tezi vyzývají k souboji. Vše je totiž záležitostí prosté matematiky a limitace množství hmoty.

Podle Walkera má Země a sluneční soustava z principu omezené zdroje, a nemyslíme tím ropu nebo potraviny, ale samotnou hmotu, z níž jsou planety ukovány. I pokud by se pozemská populace díky zázrakům budoucí techniky mohla každých padesát let dvakrát zvětšit, jako tomu bylo od dob průmyslové revoluce, do 2500 let tato hypotetická kolektivní masa těl překoná hmotnost celé Země. Pokud nechceme přijít doslova o planetu pod nohama, budou muset budoucí generace okupovat Mars, Venuši, Měsíc a další blízké planety a brát hmotu z nich. Jenom o další dva tisíc let by ale bylo nutné k udržení růstu rozebrat i Slunce.

Hlad po hmotě nezastaví ani šíření k jiným hvězdám - pouze posune laťku, kdy bude růst muset udělat zastávku. Za 13 tisíc let bychom stejným tempem růstu potřebovali hmotnost celé galaxie, a za 18 tisíc let celého pozorovatelného vesmíru. I pokud by tomu evoluce nebo technický pokrok chtěl, a lidé by se pod tlakem tenčících se zdrojů zmenšili - ve Walkerově mentálním cvičení nakonec až na velikost atomu - zvýší se strop expanze pouze o dalších deset milénií. V porovnání s mnohamiliardovým stářím vesmíru jde o překvapivě malé číslo.

Meze růstu

Vrcholně spekulativní scénář sám o sobě stojí na notně fantaskní premise, v základu se navíc neobejde bez teraformace či nadsvětelného pohonu. I bez něj by ale kolonizace jediné galaxie trvala nejméně 100 tisíc let, což je však stále jenom kapka věku kosmu. Jaká je však pointa Walkerovy úvahy? Především skutečnost, že pro udržení životaschopné civilizace si tato musí zvládnout nastavit vlastní meze růstu. Nemusí přitom jít nutně o vědomý proces, například skrze variaci čínské politiky jednoho dítěte, ale klidně podvědomou reakci celého systému na tenčící se zdroje – pokud na limity nepřistoupí mírově, na ztenčení dojde stejně vlivem války o zdroje. Walker sám má za to, že mezní hranicí pro lidstvo bude počet deseti miliard obyvatel Země.

Už dnes je trend redukce populace viditelný na globální škále – nejen v Evropě, ale prakticky všude na světě dlouhodobě klesá průměrná porodnost. Pouze na starém kontinentu počet původní populace přímo klesá, bude-li ale trend v Asii či Africe pokračovat stejným tempem, v řádu půlstoletí by mohl stejný scénář nastat i tam. Místní kultura a ekonomika v tom hraje spíše podružnou roli. Právě na růstu populace jsou zároveň podstaveny i veškeré soudobé ekonomické modely, je proto otázka, nakolik se budou muset v případě takového vývoje upravit.

Walkerova teze sebou nese primárně ekologickou pointu pro chování lidstva vůči své planetě, zároveň ovšem vypichuje podstatnou skutečnost, a to naše představy o expanzi do vesmíru. Naše soudobé vize o chování libovolné kosmické civilizace, stejně jako o budoucnosti lidstva, totiž v zásadě kopírují expanzi Home sapiens po planetě – jenže na té všude panuje relativně stejné klima (ve srovnání s jinými vesmírnými tělesy), které něco podobného dovoluje. I když omezená kolonizace vesmíru může nastat, prostředí Měsíce, Marsu nebo třeba Titánu jsou natolik nehostinná, že nebudou sto podporovat populaci byť jen na úrovni Země, natožpak větší. Pokud má tak Walker pravdu, možná, že domovské planety mimozemských civilizací zůstávají ještě dlouho po dosažení na lety do vesmíru jedinou stabilní oázou života, a na vznik hvězdných impérií, jak je známe z fikce, vůbec nedochází.

Ladislav Loukota