Váš vnitřní stres pravděpodobně mění pocity lidí kolem vás, říká věda

Nebezpečný stres

Odborné kruhy již dobře ví, že pocity jako je radost, smutek a hněv jsou „nakažlivé“. Škodlivé účinky stresu jsou ostatně již delší dobu dobře známé. Pro člověka je zkrátka mnohem obtížnější zůstat klidným, soustředěným a šťastným, pokud je obklopen lidmi se špatnou náladou. Pakliže čelíme fyzickému nebo psychickému vypětí, naše autonomní nervová soustava a nadledviny začnou okamžitě reagovat. V případě přetížení může rovněž dojít ke spuštění parasympatického nervového systému, který zapříčiní reakční projevy negativního rázu. Tento typ záchvatu ovšem není běžný jako chronický stres, který postupně proniká do struktury moderního života.

Na stresové situace reagují tři základní tělesné systémy: endokrinní soustava, centrální nervová soustava a imunitní systém. K hlavním autonomním regulačním systémům lidského těla patří hypotalamus-hypofýza-nadledviny (HPA osa), která mimo jiné reguluje hladinu uvolněného kortizolu. Hormon kortizol je v mnoha ohledech zdravý. Třeba v případě, kdy opravuje narušené tkáně po těžkém cvičení. Příliš mnoho kortizolu ovšem vede k vážným problémům s imunitním systémem a neméně důležitým metabolizmem. Větší množství se rovněž negativně podílí na schopnosti soustředění a jasného myšlení.

Stres je důležitý

Chronický stres toho má na svědomí ale mnohem víc. Jeho přemíra doslova ohrožuje lidskou paměť. Pokud se učíte pod napětím a tlakem, spojení mezi párovou mozkovou strukturou amygdala (corpus amygdaloideum) a hipokampusu (hippocampus) zhoršuje vaši schopnost si učené informace zapamatovat. Přemíra stresu přispívá k oslabujícím poruchám, jako je úzkost, deprese a dokonce k posttraumatickým stresovým poruchám (PTSD). Existuje ale i druhá stránka mince. Pravidelnou dávku zdravého stresu totiž lidské tělo doslova vyžaduje. Mírné vypětí působí blahodárně na naše kosti, svaly a kardiovaskulární systém. Zdravý psychický stres je důležitý i pro náš mozek. Kupříkladu biflování nového jazyka nebo učení se na nějaký hudební nástroj patří sice mezi činnosti náročnější, ovšem pravidelné cvičení zajišťuje mozku optimální stárnutí. Pozitivní neurologické důsledky mají na svědomí také stále tolik oblíbené křížovky. Stres je zkrátka nedílnou součástí procesu, s jehož pomocí se lidské mozky posilují, učí a zpracovávají nové informace.

„Stresová nakažlivost“

Vědci se snažili zjistit, zdali může být vnitřní stres fakticky nakažlivý. Dokáže tedy vystresovaná osoba v naší blízkosti rozvrátit naši nervovou soustavu? A pokud ano, může tato „nákaza“ mozky druhých skutečně ovlivnit? Výsledky čerstvého bádání tuto možnost kupodivu nevylučují. Jaideep Bains, americký profesor psychologie a farmakologie na Cumming School of Medicine’s Hotchkiss Brain Institute (HBI), se pokusil odpovědět pozoruhodným experimentem. Studie zkoumala účinky stresu na dvojici samců a samic myší, kdy jedna myš z každého páru byla odstraněna a vystavena mírnému stresu. Jakmile procedura skončila, myš byla vrácena zpátky ke svému původnímu partnerovi. Badatelský tým následně prostudoval neurony CRH každého hlodavce, které ovlivňují reakci mozku na prožitý stres.

A světe div se, mozkové buňky obou členů byly identické. Tato shoda tedy svědčí o existenci skutečné stresové nakažlivosti na nervové úrovni. „Bylo pozoruhodné, že neurony CRH od partnerů, kteří nebyli vystaveni skutečnému stresu, ukázaly změny, které byly shodné s těmi, jež jsme naměřili u stresovaných myší. Tyto neurony vytvářejí chemický „alarmový feromon“, který se předává z myši na myš, čímž ostatní upozorní na možné nebezpečí,“ vysvětlil „záhadu“ Toni-Lee Sterley, vedoucí studie. Tyto stresové signály jsou vlastně jakýmsi adaptivním prostředkem šíření slova, který ostatní jedince v okolí upozorňuje na potencionální hrozbu. Mohou také představovat důležitý mechanismus, jehož prostřednictvím si zvířata předávají informace rozhodující pro samotné přežití.

Evoluční varování

Jaideep Bains je přesvědčen, že obdobná signalizační technika funguje také u lidí. Jeho mínění dost možná vysvětluje nepříjemné stresující pocity a emoce, které čas od času každý z nás prožívá. Dokud zůstane vysvětlení terminologie „intuice“ nejednoznačné, avizovaná technika by mohla být považována jako součást evolučního signalizačního systému, který varuje ostatní před potencionální hrozbou. Z evolučního hlediska si autoři studie dokonce myslí, že tyto signály byly pravděpodobně rozhodující ve vytváření sociálních skupin. Naše vnitřní pocity tedy zřejmě přímo ovlivňují osoby kolem nás. Odborníci tak nyní stojí na pomyslném prahu chemických důkazů, které toto obecně známé tvrzení přímo dokazují. Chronický stres je tedy pravděpodobně stejně nakažlivý jako úsměv. Zdali má tato „stresová nakažlivost“ pro lidský mozek trvalé důsledky ovšem není zatím známo.

Text: Petr Smejkal