V Americe už není demokracie, tvrdí český politolog. Čeká to i Evropu?

Hostem Martiny Kociánové v pořadu Kupředu do minulosti ČRo2 byl opět doc. dr. Petr Robejšek, český politolog, ekonom, komentátor a publicista, který žije v Německu.

Martina: Když se dívám na to, jak evropští politici už prakticky rok vytřeštěně hledí na uprchlickou krizi a když vezmu v úvahu, že tato uprchlická krize reálně probíhá od roku 2012 a evropští představitelé si jí všimli až po třech čtyřech letech, tak mi to nedává moc nadějí, že se najednou začnou včas chovat racionálně.

Petr Robejšek: Včas je otázka, ale chovat racionálně se už začali. To, co se odehrává, je jiné, než bylo v souvislosti s bankovní nebo řeckou krizí. Všichni si říkali „jde nakonec jenom o prachy, platit nechceme, ale nic jiného nám nezbude“.

Ale v situaci, ve které se nalézáme, jde o existenciální problém. Kdo zaplatí Řecko, je otázka budoucích generací. Kdo přežije za rok, za dva, za tři jako stát, to je otázka tady teď.

Veliká Evropa, která by ráda byla světovou velmocí, se rozpadá na národní státy, které se podobají kmenovým společenstvím. Evropa nikdy neuměla mluvit za všechny Evropany. I když se tak tvářila a taky tak jednala, vždycky to byly národní státy. Jen to bylo potlačené tím, že věci se daly nějakým způsobem zakašírovat a oddálit.

Teď jde opravdu o existenci a národní státy začínají jednat. Postaví plot a ten plot brání, protože brání svoje území. A ejhle, najednou ti, kteří postavili plot, jsou na tom lépe než ti, kteří žádný plot nepostavili.

I česká vláda se najednou chová velmi rozumně. Vždycky se dá všechno zlepšit, ale dělá kroky rozumným směrem, a brání nebo snaží se bránit svoje území a svoje občany. To je první povinnost každé vlády.

Musí bránit svoje území a svoje občany, protože to je podstata společenské smlouvy. Občané se kdysi dávno vzdali zbraní, a řekli „ty, státe, tobě dáme zbraně a ty nás za to budeš chránit“, a tuhle tu povinnost státy mají doposud.

A dosud ji plnili jenom velice liknavě. Ale mění se to. Jednotlivé státy začnou najednou jednat tak, jak by měly jednat všechny státy. Solidarita, degradované slovo tím, jak se inflačně používá, je vlastně jenom krycí slovo pro to „podřiďte se těm, kteří jsou silnější“.

Solidarita se vztahuje na úroveň národa. A národy najednou začínají fungovat tak, jak vždycky měly fungovat, jak v budoucnosti pravděpodobně fungovat budou. Jako entity, které fungují na vlastním prostoru, ten prostor brání nebo snaží se ho bránit, snaží se ho kontrolovat a slouží občanům, kteří je volí.

Ta vazba je daleko přímější. To znamená, i ten tlak na politiky je mnohem silnější, než když je to rozložené přes generace, které budou někdy platit řecké dluhy anebo časové prostory, ve kterých se ukáže, jestli ekologická nebo klimatická změna je reálná. Ale tohle to je věc úplně jiná, jiné kvality, takže proto jsem optimističtější.

Martina: Vy jste teď popsal, že se národní státy začaly částečně starat samy o sebe a osamostatňovat se vzhledem k Evropské unii, a přesto se musím zeptat, jestli to ve to výsledku nakonec nebude špatné znamení. Je to dobře?

Petr Robejšek: Zřejmě jo, protože ten proces a projekt evropské integrace vycházel z iracionálních předpokladů. Předpokladů stability, ekonomické prosperity, dobré vůle a taky velké části tuposti občanů, kteří přehlédnou to, co se s nimi ve jménu integrace vlastně děje.

Národní státy jsou elementární funkční nebo funkce schopné entity, které máme. To všechno ostatní jsou titánské sny. To je velikášství, které není realistické.

Provádějí ho ti, kteří zapomněli, proč celý projekt integrace vznikl a kteří preferují své vlastní zájmy a neohlížejí se na to, co si o tom myslí prostý občan.

Martina: Vy jste ekonom. Jakou roli v té situaci, v jaké se právě teď nacházíme, hraje případná finanční krize?

Petr Robejšek: To je barvité, dramatické pozadí toho všeho. Daleko větší starosti než migrační krize mi dělá náš model kapitalismu. Tak, jak úspěšná západní civilizace slepě prolonguje to, co ji úspěšnou udělalo – toleranci, lidská práva a tak dále – do nekonečna, tak zrovna tak se kapitalistický systém v mých očích osamostatnil, stal se samoúčelem, ačkoliv to je jenom součást a ještě k tomu služebná.

Měl by být součást společenského systému, ale ve skutečnosti si porobil společnosti a ty společnosti využívá vlastně s jediným cílem maximalizace zisku.

To, co tady zní marxisticky, je v analýze skutečně marxistické, protože přes tu zkratkovitost, kterou to říkám, ta Marxova analýza kapitalismu a jeho sebezničujících elementů byla zčásti správná.

Nebyla správná v těch jeho kategoriích nadhodnoty a třídního boje, nýbrž správná v tom, že ti, kteří mají ekonomickou moc, se ji snaží využívat pro to, aby měli ještě větší ekonomickou moc, a tím se nutně dostávají do konfliktu se společností.

Nedávno zveřejnila univerzita v Princetonu ve Spojených státech analýzu, kdy došli k závěru, že v Americe se už nedá hovořit o demokracii, nýbrž o vládě silných nátlakových skupin na úkor a proti zájmům většinové společnosti.

To znamená, že máme dominantní, příliš silný finanční systém, který se přes různé převodní páky, ať už to je IMF nebo Evropská centrální banka nebo přes neinformované, neschopné a ekonomicky nezdatné politiky na vůdčích místech Evropě, zmocnil vlády nad západním civilizačním projektem.

Proč jsou konzervatismus, levicovost, komunismus kategorie ze včerejška? A jaké platí dnes? Na co se teď musíme soustředit především, abychom jako Evropa přežili? Kdy jsem ochotni připustit, že existují i jiné než materiální hodnoty? Jakou roli na současném stavu společnosti sehrála média? Přečtěte si celý rozhovor: