Tělesné tresty ve školství – bít, či nebít, to je to, oč tu běží

Kam až může dítě zajít?

Zmínka o tělesných trestech v našem školním systému se takřka rovná žádosti o veřejnou mediální popravu. Před časem proběhla médii zpráva o učitelkách, které byly šikanovány vlastními žáky. Společnost vedla sáhodlouhé diskuze o tom, jak je to možné, jaký máme vzdělávací systém, kam až sahají práva a pravomoci učitelů – ale veřejně nikdo neotevřel debatu o tom, zdali by nepomohlo prostě jen pár výchovných pohlavků. Starší ročníky si bezesporu ještě záhlavce pamatují, někdy veřejně, někdy beze svědků za dveřmi třídy (v chodbě během vyučování) či v kabinetu. Můžeme spekulovat o účinnosti takovéhoto trestu například v porovnání s třídní či ředitelskou důtkou. Navíc dítě ve škole může být "neposlušné", byť jeho chování má být korigováno školním řádem.

Padla facka ve třídě

Fyzický trest, ať už šlehnutí rákoskou, pravítkem, tahání za uši či záhlavec, přicházel obvykle bezprostředně po prohřešku, často sice v atmosféře emočně vypjaté (pro oba aktéry události, tedy jak pro dítě, tak pro pedagoga), ale mělo jasný význam. Toto je prohřešek a toto trest. Zcela jinak působí poznámka. Komická, ale pravdivá příhoda ze sedmdesátých let 20. století. V žákovské knížce se objevilo: „Nenosí do vyučování pomůcky a vymlouvá se, že na to nemá čas.“ Rodičovská odpověď zaznamenaná o řádek níže: „Vážená paní učitelko, nežalujte a jednu mu vlepte.“

Národní pedagogické muzeum a knihovna J. A. Komenského dokládá, že poznámky, stejně tak jako pohlavky zvané „fláky“, byly součástí školního „trestního“ řádu už v 18. století. „Podle Všeobecného školního řádu z roku 1774 a následného Kázního řádu z roku 1788 byl nejčastějším trestem zápis do černé knihy, která byla nazývána rovněž knihou hanby. Tělesné tresty byly přípustné jen při závažných prohřešcích, jako bylo kupříkladu lhaní učiteli, případně tehdy, když si žák ze zápisu do černé knihy zjevně nic nedělal. Jak takový trest mohl vypadat, přináší svědectví zápis z jedné z černých knih:

Dne 28. prosince 1868 byli následující žáci do této knihy zapsáni, skrze nemravné mluvení mimo toho každý čtyřma fláky potrestán. Šimůnek Matěj a Šimůnek Josef, oba z Kvasic

Za pohlavek do vězení

Od 20. srpna 1870 byly tělesné tresty zakázány, respektive podle nařízení vydaného ministrem záležitostí duchovních a vyučování nebyly přípustné. Do konce roku stejné pravidlo začalo platit i na gymnáziích. Učitelé, kteří se přece jen tímto nařízením neřídili, se mohli na základě §427 trestního zákona dostat až do vězení. Délka trestu se lišila mezi 3 dny až jedním měsícem. Pokud by se případ opakoval, byli potrestáni žalářem a prohlášeni za nezpůsobilé k výkonu učitelské či vychovatelského povolání.

Jak by asi za dnešní hyperkorektní situace dopadl Igor Hnízdo zpopulární obecné školy?

Doba se posunula a fyzické tresty ve školách jsou dnes naprosto nepředstavitelné. To ovšem neplatí o domácnostech. „V roce 1994 byla v České Republice uskutečněna epidemiologická studie, jejímž cílem bylo popsání četnosti a formy tělesných trestů (jmenovitě šlo o facku, výprask, kopanec a silnou ránu či úder) používaných běžně v našich rodinách. Bylo zjištěno, že s výše vyjmenovanými tresty mělo zkušenost 90,1 % dětí, tzn. pouze každé desáté dítě nebylo žádným z výše uvedených způsobů potrestáno. O deset let později, v roce 2003, byla epidemiologická studie opakována, přičemž byl zjištěn mírný nárůst počtu netrestaných dětí, a to na 13,6 %,“ píše Jana Dekanová ve své bakalářské práci věnované tělesným trestům. Z výzkumů vyplývá, že i v rodinách nastává ústup od bití dětí. Otázkou zůstává, zdali je nějaká úměra mezi úměrnými fyzickými tresty a poslušností dětí ve škole. Děti bili učitelé i faráři, nosiči ideálu křesťanského milosrdenství. A z „bitých“ dětí vyrostli naši rodiče a prarodiče.

Text: Topi Pigula