Těla indonéských nomádů se adaptovala na potápění. Mají o polovinu větší slezinu

Výzkumníkům se podařilo objevit podložený důkaz o tom, že se lidé mohou geneticky přizpůsobit hloubkovému potápění. Alespoň takové zjištění prokazují nezvykle velké sleziny u domorodého lidu Bajau žijících v Indonésii, kterým se běžně přezdívá „mořští nomádi“. Tito kočovní námořníci přežívají po celý svůj život pomocí lovu ryb, chobotnic a shromažďování měkkýšů z mořského dna, za nimiž se potápí do hloubky až několika desítek metrů. Takovým způsobem tráví přibližně 60 % času svého pracovního dne. Pod vodou přitom zůstávají po dobu několika dlouhých minut. S využitím současného potápěčského vybavení by na tom nebylo zase nic až tak zvláštního – ovšem tihle potápěči ke své práci nepoužívají žádné moderní technologie, nýbrž pouze primitivní závaží a dřevěnou masku. Jejich mimořádné schopnosti zaujaly americkou badatelku Melissu Ilardo natolik, že po boku potápěčů a sousedních komunit strávila několik měsíců. A jak je vidno, vědkyně se skutečně činila.

Prokazatelné mutace

Ilardo v okolí Jaya Bakti odebrala několika desítkám lidem genetické vzorky a přímo na místě jejich těla podrobila ultrazvukovému skenování. Výsledky prozradily, že Bajau vlastní slezinu o přibližně 50 % větší než sousední skupiny, které se tradičně věnují zemědělství. Přitom srovnání jejich DNA s nedalekou populací Saluanů a Chanů (čínská etnická skupina) odhalilo 25 odlišných znaků. Zásadní rozdíl byl nalezen v genu zvaném PDE10A, který u myší zajišťuje regulaci hormonu štítné žlázy, jenž se podílí na velikosti sleziny. Právě tohle vědění odborníky nabádá k myšlence, že u potápěčů Bajau daný gen stojí za vyvinutím větší sleziny nezbytné pro jejich dlouhé a časté ponory.

Užitečná slezina

Slezina, která patří mezi důležitou (nikoliv nepostradatelnou) součást imunitního systému člověka, je pro potápění velmi důležitá. Vlivem stresu nebo zadržení dechu je svojí činností schopna do krve uvolňovat větší množství kyslíku. Během dlouhých ponorů tedy plní roli jakési biologické „potápěčské nádrže“. Při potápění totiž dochází ke zpomalení srdeční frekvence a zúžení cév v končetinách, čímž si tělo zachovává okysličenou krev pro životně důležité orgány. Pro zajímavost dodejme, že větší slezinou se pyšní také některé druhy tuleňů, kteří tráví většinu svého zvířecího života pod vodou.

Celý život na moři

Vědci se nyní chtějí soustředit na výzkum hormonu štítné žlázy, který je zapotřebí pro úplné pochopení toho, jakým způsobem a do jaké míry tento hormon ovlivňuje velikost lidské sleziny. Nová poznání by tak mohla osvětlit reakci organismu na rychlou ztrátu kyslíku (akutní hypoxie) v různých situacích: od potápění přes vysokohorskou turistiku až po chirurgickou operaci a onemocnění plic. „Tohle nám opravdu říká, jak jsou cenná a důležitá domorodá obyvatelstva po celém světě, která žijí extrémním životním stylem,“ uvedl Eske Willerslev, spoluautor studie působící jako profesor na Kodaňské univerzitě. Lid Bajau kromě Indonésie žije také na jihu Filipín a na území Malajsie. Podle hrubých odhadů čítá celá populace kolem jednoho milionu hlav. Některé komunity dost možná už po tisíce let žijí na loďkách, na jejichž vratkých palubách brázdí vody jihovýchodní Asie. Někteří z nich tak pobřeží navštěvují pouze příležitostně. „Vše, co potřebují, získají z moře,“ komentovala vedoucí studie Melissa Ilardo.

Mimořádní, ale nikoliv výjimeční

O mimořádných schopnostech „mořských nomádů“ není třeba spekulovat. Důkazy o pokračující lidské evoluci byly nicméně objeveny také v jiných případech, tudíž některé adaptace mezi specifickými skupinami lidí již dobře známe. Například většina etnických Tibeťanů oplývá mutací, která produkuje více červených krvinek, čímž kompenzuje sníženou hladinu kyslíku ve vysokých nadmořských výškách. O tisíce kilometrů dál se zase může užitečným evolučním vývojem pochlubit skupina Inuitů žijících na území Grónska. Tito odolní domorodí obyvatelé mongoloidního původu dokáží potravu s vysokým obsahem tuku strávit takovým způsobem, aniž by jejich těla sužovalo zvýšené riziko onemocnění srdce. A jak všichni víme, o téhle adaptaci si většina současníků může nechat jenom zdát…

Text: Petr Smejkal