Co udělá ropa se životem v moři? Zvířata se utopí nebo zemřou hlady

Bez tankerů to (zatím) nejde

Označit ropné tankery jako ekologické časované bomby je stejné klišé, jako kdyby se to tvrdilo o cisternách zásobujících benzínové pumpy. To ale neznamená, že by od nich nehrozilo nebezpečí. Když se 2. listopadu 2004 na 122. kilometru dálnice D1 ve směru na Prahu převrátila a vzplanula cisterna, uhořel její řidič a bylo kontaminováno okolní prostředí. Jenže se jednalo „jen“ o 33 000 litrů tekutiny. Ty největší ropné tankery převážejí stovky tisíc tun ropy. Jeden příklad za všechny: supertanker Knock Nevis dokázal pojmout až 564 764 tun ropy.

Proti němu je japonská loď MV Wakashio, která uvízla na korálovém útesu u Mauricia (a aktuálně z ní do průzračné vody uniklo kolem tisíce tun paliva) pouhým trpaslíkem. Podle různých zpravodajských zdrojů se uvnitř lodi nachází ještě 2 500–3 000 tun. Co se vlastně děje, když ropa pokryje hladinu moře? Nejprve si jasně definujme, proč se jedná o ekologickou katastrofu. Ekologie je exaktní přírodní věda zkoumající vztahy mezi organismy a jejich prostředím. A právě o vztahy a prostředí v případě ropné havárie jde.

Světlo

Pokud vodní hladinu pokryje neprůhledná vrstva čehokoliv, naprosto zásadním způsobem to zasáhne fotosyntetizující organismy, které ke svému životu nutně potřebují světlo. Fytoplankton (zjednodušeně si ho můžeme představit jako řasy, sinice a fotosyntetizující prvoky) tvoří spolu se zooplanktonem potravinovou základnu pro tisíce druhů organismů, od drobných korýšů po obrovské kytovce. Navíc vlivem klimatických změn planktonu celosvětově rapidně ubývá, takže každý zásah je malým hřebíčkem do rakve světové biodiverzity. Zároveň se to přímo dotýká i člověka, neboť s úbytkem fytoplanktonu klesají rybářům úlovky, což je zlé zejména v oblastech, kde mají lidé jako hlavní přísun bílkovin rybí maso.

Odmaštěné peří a srst

Pokud přijde ropa do přímého styku s peřím mořských ptáků, z nichž mnohdy jde o vzácné a ohrožené druhy, dochází k tomu, že se peří odmastí a promokne. Jako příklad stačí pohled na obyčejnou kachnu či labuť na kterémkoli českém rybníku či řece. Voda po jejich promaštěném peří sklouzne. Ovšem jakmile se tato schopnost peří ztratí, peří zvlhne, ztěžkne, lepí se k sobě a znemožní ptákům vzlétnout. Mnozí se pak kvůli tomu utopí. Totéž platí o srsti savců, ať už jde o mořské vydry, tuleně, nebo lachtany.

Kyslík a chuť masa

Film ropných látek pokrývající hladinu zabraňuje přístupu vzduchu, a tedy i životně důležitému kyslíku. „Navíc ropné látky zalepují dýchací orgány vodních živočichů a dále ztěžují jejich dýchání. Ropné látky omezují též průběh samočisticích procesů udržujících v povrchové vodě životní rovnováhu. Ropné látky způsobují i úhyn ryb – ryby vyšší jakosti (např. pstruzi) jsou méně odolné než bělice. V příznivějších případech sice ryby přežívají, ale jejich maso se stává nepoužitelným. Již za jeden den dostává rybí maso příchuť ropy při koncentraci ropných látek 0,5 mg.l-1; při koncentraci 0,1 mg.l-1 dostává rybí maso příchuť ropy za deset dní. Nechutné a nepoužitelné je i maso domácích kachen a hus, které se dlouhodobě dostávají do styku s vodou znečištěnou ropnými látkami,“ píše se na stránkách eknihovny Mendelovy univerzity v Brně.

Ropa sama je poměrně dobře biologicky rozložitelná, takže z dlouhodobého hlediska (pomiňme pro tuto chvíli klimatické změny) jde o katastrofu, se kterou si příroda sama dříve či později poradí. Navíc se časem značná část samovolně odpaří. Co je pro každou havárii typické, jsou záběry ropou obalených zvířat, což pro stovky a tisíce kusů rozhodně smrtícím nebezpečím je, ale v zásadě si příroda s něčím podobným dokáže také poradit.

Bjorn Lomborg ve své knize Skeptický ekolog popisuje situaci po havárii tankeru Exxon Valdez, ke které došlo 23. března v roce 1989 a která dodnes patří mezi nejhorší havárie tohoto typu. Únik ropy způsobil těžkou kontaminaci asi 320 km pobřežního pásma a lehčí znečištění na asi 1 770 kilometrech. Svět tehdy oblétly snímky ropou obalených ptáků a nejpesimističtější předpovědi mluvily o tom, že bude obnova trvat desítky let a pobřeží se možná z havárie nevzpamatuje nikdy. Tanker tehdy vezl (a do moře u pobřeží Aljašky uniklo) 41 000 tun ropy. Zasaženo bylo 250 000 mořských ptáků, 2 800 mořských vyder, 300 tuleňů, 250 orlů či 22 kosatek. Další zvířata následně zemřela hlady nebo v důsledku kontaminace potravy. Mnohé ekologické vazby skutečně zůstaly na dlouhou dobu zpřetrhány.

Skeptický ekolog Lomborg ve své knize ukazuje, že jakkoliv byla tragédie obrovská, příroda se s ní vypořádala. Stavy vyder i orlů se v podstatě obnovily a „smrt 250 000 ptáků následkem katastrofy Exxon Valdez je stále méně než počet ptáků, kteří za jeden den zahynou ve Spojených státech po srážce se skleněnou tabulí“. Toto Lomborgovo srovnání je poněkud matoucí, neboť míchá druhy ptáků, které umírají po srážce do skla (nejčastěji jde o drobné pěvce), a druhy mořských ptáků, které byly postiženy ropou. Pelikán obvykle do budovy nenarazí. V zásadě nicméně poukazuje na to, že si příroda v dlouhodobém horizontu poradí. Pro člověka je ovšem důležitý horizont krátkodobý. Jinak to vidí ekolog uvažující v řádech desítek let a jinak rybář, kterému ropa pokryla moře jeho do té doby kvalitního loviště.

Zachraňovat za každou cenu

„Bez zásahu člověka se zhruba 20 % ropy vypařilo, 50 % rozložilo, 12 % leží v tuhých chuchvalcích na dně a 3 % je stále na plážích v netoxických zbytcích. Čištěním bylo za miliardové náklady odstraněno 8 % ropy, z břehů pouze 6 %. Tlakové čištění pláží však zabilo většinu pobřežního života. Na ty úseky pláže, které byly z experimentálních důvodů ponechány nevyčištěné, se život vrátil již po 18 měsících, kdežto na čištěných úsecích to trvalo 3–4 roky. Experti na to poukazovali předem, ovšem nálada veřejnosti chtěla čistit a zachraňovat za každou cenu. I za „80 000 USD na vydru a 10 000 USD za jednoho orla, i přesto, že následky takového zachraňování je zabíjejí,“ cituje na svém blogu Vít Kučík časopis Scientific American. Jenže kdyby bylo prostředí ponecháno samovolnému návratu k normálu, s největší pravděpodobností by se vzedmula vlna občanského aktivismu, navíc podporovaného snímky ptáků a mořských vyder umírajících v sevření mazlavého ropného krunýře. Emoce, které podobné snímky vyvolávají, mají za následek občanský a hned za ním jdoucí politický tlak. A na ten už jsou vědecké argumenty krátké.