Podvádění a opisování jsou skvělý způsob učení, zjistili psychologové

Není to tak úplně jednoduché. Základním problémem školství je, že ne úplně správně chápe roli testů a zkoušek. Považujeme je za způsob, jak vyhodnocovat znalosti žáků – ale jak ví každý zkušenější pedagog, jsou také způsobem učení.

Příprava na zkoušky je doba, kdy se toho studenti naučí nejvíc – a je v podstatě jedno, jakým způsobem se na testy připravují. Americký behaviorální ekolog Peter Nonacs (University of California) si na svých studentech otestoval, co dělá se studenty švindlování. Nechal je na písemce podvádět.

Dal jim naprostou svobodu – studenti mohli opisovat, vzít si na zkoušku knihy a dokonce při ní směli používat internet a radit se s přáteli po telefonu. Nonacs očekával, že přístup studentů k přípravě bude úplně jiný než doposud. A měl pravdu. Studenti se chovali přesně podle teorie her.

Jak podvádět u zkoušky

Co je behaviorální ekologie: jde o jeden ze směrů studia chování živočichů, který zaměřuje pozornost na interakci prostředí a živočicha. Podle tohoto přístupu samo chování je nástroj, kterým organismus dosahuje svých cílů. Behaviorální ekologie, na rozdíl od etologie, se ptá - proč se živočichové chovají určitým způsobem a nikoliv jak. Místo aby se nazpaměť šprtali věci, které stejně za pár týdnů zapomenou, rozdělovali si navzájem úlohy v přípravě a řešili významnější otázky. Například co si počít s lenochy, kteří se do týmové přípravy nezapojí? Má smysl nechat je opisovat od ostatních, anebo je nějak trestat v týmu? Jak vyřešit navzájem odměňování a jaká strategie přípravy je nejefektivnější? Vyplatí se spíš malé týmy, které budou pracovat na řešení nezávisle na sobě, anebo bude celá skupina spolupracovat? A má smysl mít v týmu „manažery“, kteří sice sami nebudou nic řešit, ale budou koordinovat ostatní?

Tento test byl sám o sobě ukázkou toho, jak funguje behaviorální ekologie – tedy ukázal, jak v lidských kolektivech funguje spolupráce a konkurence. Ale současně přivedl vědce k zamyšlení nad tím, jak skvělou příležitostí pro nové metody učení vlastně zkoušky jsou.

Hrubky vidíme, i když nechceme. Hledá je mozek sám od sebe

V článku, který Nonacs o svém pokusu napsal, říká: „Je tedy výsledkem mého pokusu, že podvádění je dobré? Ne! Přestože podle klasických měřítek našeho školství by se zřejmě takhle označit dalo, ale ve skutečnosti to podvod není – studenti nedělali nic, co bych jim nepovolil. Stalo se něco ještě důležitějšího: studenti změnili smysl učení. A to mělo obrovský vliv na jejich motivaci při učení. Místo získání co nejlepší známky se snažili správně odpovědět na co nejvíc otázek – a to je, i když se to na první pohled nezdá důležité, docela zásadní rozdíl.“

Tato myšlenka není vůbec tak originální, jak by se zdálo. Už řada psychologických studií upozornila na to, jak obrovský vliv na schopnost učit se nová fakta, má motivace studenta. Například psychologové Roedieger a Karpicke už před sedmi lety dokázali, že studenti, kteří se učí se záměrem uspět v nějaké zkoušce, dosahují v zapamatování si informací výrazně lepších výsledků než žáci, kteří se učí „jen tak“.

Testy a zkoušky jsou tedy skvělým nástrojem pro to, jak studenty něco naučit – současně ale představují i výrazné nebezpečí. Především jejich přemíra (podle American Psychological Association) vede k nepřiměřenému tlaku na mladší žáky.