Jak často pláčou muži a jak často ženy? Výzkum také ukázal, co nás rozpláče nejčastěji

Charles Darwin kdysi řekl, že pláč z důvodu emocí je nesmyslný. Spousta zvířat roní slzy v důsledku bolesti či fyziologického podráždění, ovšem člověk je jediným druhem, který zaslzí „pouze“ v důsledku svých emočních pochodů. U malých dětí dává pláč evolučně smysl, neboť s jeho pomocí snáze upoutají pozornost dospělého a dočkají se naplnění aktuálních potřeb – jenže proč pláčou dospělí?

Okolnosti pláče

Ad Vingerhoets, nizozemský klinický psycholog a odborník na lidský pláč, zdůrazňuje komunikační rovinu pláče. Ronění slz nemusí být pouze projevem smutku, může souviset s celou řadou emocí – od vzteku a žalu až po překvapení či empatii. Podle Vingerhoetsových výzkumů z konce 90. let, jichž se účastnilo 5 000 respondentů napříč 37 zeměmi, pláčou ženy dvakrát až pětkrát měsíčně, zatímco muži pouze jednou za dva měsíce.

Winning a 🏆 is one of the contexts in which males’ crying is considered socially acceptable 💁🏻‍♀️#GenderRoles #Psychology https://t.co/hSX6iYhwjb

— Professor Jarryd Willis PhD (@DrJarryd) January 11, 2022

Spouštěče jsou však velmi podobné – tragické události, pohřby, rozchody a smutné filmy; muži navíc častěji pláčou i kvůli nadměrnému smíchu. Každopádně se však celých 52 % respondentů cítilo po pláči lépe a pouze 10 % hůře – na základě čehož lze uvolnění napětí v podobě pláče rozhodně doporučit.

Zajímavé bylo i srovnání důvodů, které v různých věkových obdobích pravděpodobně spustí pláč. Ztráta či odcizení blízké osoby je důvodem k pláči po celý život, stejně jako pocit bezmocnosti. Kvůli tělesné bolesti pláčou malé děti, v dospělosti se však tento typ pláče výrazně snižuje. S rostoucím věkem jsou naopak častějšími spouštěči pláče soucit, empatie či obecně citová pohnutí.

Pláč jako cesta k druhým

Další kapacita v oboru, profesor psychologie Jonathan Rottenberg, se vrací k dětskému pláči jakožto možnému vysvětlení tohoto jevu i v dospělém věku: „Pláč dává najevo nám i druhým lidem, že existuje nějaký důležitý problém, který je alespoň dočasně nad naše možnosti zvládání.“ Stejně jako v případě malých dětí se tedy i dospělý člověk občas cítí zavalen emocemi, s nimiž se nedovede sám vypořádat – a pláčem dává svému okolí najevo, že je v danou chvíli slabý, zranitelný, a tedy potřebuje pomoc.

Taková teorie zní věrohodně, navíc ji podporuje i fakt, že toto chování skutečně funguje. Když vidíme druhého člověka plakat, máme tendenci se chovat podpůrněji a citlivěji, než kdybychom jej viděli „jen“ v méně výrazné nepohodě. Slzy druhých v nás vzbuzují soucit a empatii. Ba co víc, pláč vyvolaný emočním pohnutím je chemicky odlišný od čistě fyziologického slzení vzniklého třeba krájením cibule.

Na základě těchto poznatků se tedy zdá, že Darwinův odsudek emocemi vyvolaného pláče byl zbytečný. Slzy řinoucí se po našich tvářích nejen uvolňují napětí v našem těle, ale i z hlediska komunikace napomáhají vytváření blízkosti s druhými lidmi.

ZDROJ: Time