Pandemie mění náš mozek: Co přesně s ním dělá dlouhodobý stres, i když to možná nepociťujete?

Sandro Galea, lékař a epidemiolog specializující se na traumatické události, provedl společně se svým týmem průzkum v raných měsících pandemie. Na americké populaci v březnu a dubnu roku 2020 odhalil naprosto nevídaný, trojnásobný nárůst depresivních příznaků oproti předchozím rokům: z 8,5 % vyskočil výskyt deprese až na 27,8 % napříč sledovaným obyvatelstvem. Nejzásadněji přitom pandemie dolehla na psychiku nízkopříjmových obyvatel a také těch, jejich úspory byly nižší než 5 000 dolarů (tedy něco přes 100 000 korun). „Zvýšené hodnoty jsme očekávali, jelikož v podobně závažných událostech se prevalence deprese zvyšuje, a to obvykle dvojnásobně. Trojnásobný nárůst nás však velmi zaskočil,“ potvrdil Galea.

Další měsíce tento trend potvrdily a data z února 2021 stále ukazovala depresivní symptomy u 27,9 % populace. Od začátku pandemie tedy lze příznaky deprese najít u víc než čtvrtiny amerického obyvatelstva, což je nesporně alarmující. I další nežádoucí jevy jako pokusy o sebevraždu či předávkování návykovými látkami se dočkaly meziročních nárůstů. Jakkoli jsou taková zjištění nemilá, nejedná se o nic nečekaného – vždyť během celého prvního roku pandemie se objevovaly názory, že sociální izolace a ztráta životních jistot (či dokonce blízkých osob) povedou k dlouhodobým psychickým problémům. Jenže jakým?

😢Mental health tailwinds are strong😢

Covid-19 has brought with it isolation, anxiety, depression. These statistics are rising as the Pandemic lengthens

More frighteningly, the Pandemic has disrupted mental health services globally

See below worrying attachments.. pic.twitter.com/fiPTpU6gPy

— Risk/Reward Capital ⚖️ (@RiskRewardCap) April 28, 2021

Rizika dlouhodobého stresu

Konkrétní a dlouhodobé dopady pandemie se stále těžko určují, na jedno téma se však zaměřit můžeme – na účinky přetrvávajícího stresu. Zatímco krátkodobý stres může být i užitečný a díky vyplavení kortizolu jsme schopni zareagovat na akutní nebezpečí, dlouhodobé vystavení stresu vede k řadě psychických problémů, jež už také byly zaznamenány (a to nejen ve výše zmíněných výzkumech): depresi, úzkostem, posttraumatické stresové poruše či látkové závislosti.

V mozku, který čelí dlouhodobému stresu, dochází k neustálému vypouštění hormonu kortizolu a aktivaci glukokortikoidních receptorů v mozku. Tím dochází k postupné změně struktury a funkce mozkových buněk. Například nadměrná produkce mikroglií, buněk běžně napomáhajících obnovovat nervovou tkáň, vede k jejich útoku na důležité a funkční synapse, což se v praxi projevuje zhoršenou pamětí a kognitivními schopnostmi. V důsledku dlouhodobého stresu tedy imunitní systém začíná útočit na vlastní zdravé buňky.

Navíc se zhoršuje i komunikace mezi jednotlivými částmi mozku, především prefrontálním kortexem (zodpovědným hlavně za kognitivní schopnosti) a amygdalou (spojenou s emocemi a pamětí). Člověk se v důsledku cítí vystrašenější a úzkostnější, racionální argumenty ho přitom dostatečně neuklidní. Rozvoj deprese též souvisí se zmenšováním hipokampu, což se následně projevuje obtížemi při regulování nálady. Kvůli provázanosti těchto částí mozku jsou pak provázány i psychiatrické diagnózy deprese, úzkosti a posttraumatické stresové poruchy; přestože poslední jmenovaná je častější spíše u pracovníků v první linii, kteří s traumatizujícími událostmi přicházejí do kontaktu na denní bázi.

Společné ohrožení

I pokud však ti šťastnější z nás nejsou vystaveni přímému nebezpečí či existenčním rizikům, mohou zažívat tzv. anhedonii. Ta se projevuje neschopností prožívat pozitivní emoce, bývá tedy jedním z depresivních příznaků a může rozvoji deprese předcházet. Při anhedonii jsou narušeny mozkové okruhy zaměřené na odměny, člověk se tak nedokáže radovat z všedních zážitků; a na vině je opět zvýšená hladina kortizolu. Depresivními symptomy je tedy během pandemie ohrožena většina z nás, což sice není uklidňující vyhlídka, ale mohla by posloužit alespoň k ujištění, že podobné problémy v různé míře aktuálně řeší téměř každý.