Kdo chce najít Nessii

Na vlastní oči

Vidět přeživšího plesiosaura na vlastní oči by byl neskutečný zážitek. Vyfotit ho, to by znamenalo dostat se na titulní stránky světového tisku. Když se v roce 1933 otevřela nová silnice vinoucí se kolem skotského jezera Loch Ness, projíždějícím řidičům i spolucestujícím se odhalily do té doby nečekané výhledy na jezerní hladinu, kterou do té doby stínily stromy a keře. Skotská jezera nejsou „mýtu prostá“. Vyskytuje se v nich například kelpie a to asi stejně často jako vodník u nás. Jeho původ můžeme hledat v keltské mytologii, přičemž toto prapodivné stvoření má mít podobu koně a zadní polovinu ryby, podobně jako mořská panna. Původem jména těchto legendárních koní může být buď cailpeach nebo colpach ze skotské galštiny. Ovšem tvor z hlubin věků, nikoliv hlubin vodních, to je unikát Loch Ness. Great Glen je série údolí sledující tektonický zlom rozdělující Skotsko na dvě poloviny a shodou okolností jdoucí i přes nejznámější skotské jezero.

Snímek z roku 1934

V dubnu roku 1934 otiskl britský bulvární deník Daily Mail černobílý snímek, který se později stal nejslavnějším záznamem a „důkazem“ o existenci lochnesky. Autorem byl prominentní londýnský gynekolog Robert Kenneth Wilson. Tady je potřeba připomenout, že Daily Mail je natolik bulvárním médiem, že zmínky a odkazy na něj zakázalo i tak „svobodomyslné“ médium, jako je internetová Wikipedie. Po uveřejnění snímku se roztrhl pytel s hlášením a pozorováním. Leckdo se snažil přiživit a utrhnout si svých „deset minut“ mediální slávy. Snímek byl posléze odhalen jako podvrh ale horečka už byla odstartována.

Kolem jezera se začali rojit hledači dobrodružství a později, s rozšířením technických možností, se pod hladinu potopily ponorky, na březích byly rozestavěny kamery a fotopasti reagující na pohyb. „Tradiční představa lochnesské nestvůry, 12–18 metrů velké, s dlouhým krkem a několika hrby na zádech, která svým tvarem odpovídá dlouhokrkému plesiosaurovi, vznikla opravdu až v roce 1933,“ píše Jaroslav Mareš ve své knize Svět tajemných zvířat. Ovšem rok před publikováním Wilsonova snímku vydal zprávu o pozorování lochnesky Inverness Courier, magazín založený roku 1817 a vycházející dodnes. Své pozorování v něm popisoval John Mackay, který tvrdil, že na procházce s manželkou pozoroval záhadné, velrybu připomínající zvíře. Následně byly hlášeny desítky pozorování, které vyústily v již výše zmíněnou fotografii, nicméně skutečný důkaz chybí. Jiný manželský pár, pan a paní Spicerovi, popsal dokonce pozorování lochnesky na souši, a jelikož se byl Spicer významným občanem, nebralo se jeho svědectví na lehkou váhu.

Nasadíme na nestvůru delfíny

J. Mareš popisuje i poněkud bizarní způsob, jak získat snímky tvora v jeho přirozeném prostředí. Podle něj měl Robert Rines z Academy of Applied Sciences využít speciálně vycvičené delfíny, kteří zvládli fotografování žraloků a byli aklimatizováni na studenou vodu skotského jezera. O aklimatizaci na vodu sladkou, v níž žijí v přírodě, se Mareš nezmiňuje. Faktem ale je, že Rines nakonec publikoval barevné snímky, které na počátku osmdesátých let opět oživily diskuze o existenci tajemného tvora a probudily další vášně kryptozoologů. Na snímcích podle Rina je nezpochybnitelně tajemná nestvůra, ovšem biologové jeho tvrzení vyvracejí s tím, že se jedná o pahýly stromů či skaliska. Snímky pořízené s pomocí sonaru vyvolaly vlnu zájmu, zvláště poté, co se ukázalo, že skaliska pod hladinou mají jeskyně, kam by se i větší zvíře mohlo bez problémů schovat.

Rines zorganizoval k jezeru dvě expedice a pořídil snímky, na jejichž základě sir Peter Scott popsal tvora s oborným jménem Nessiteras rhombopteryx. Název, jehož původ lze hledat v řečtině, má znamenat Nesský div s ploutvemi tvaru kosočtverce. Scott byl zoolog, ochránce přírody, ale zároveň tíhnul i ke kryptozoologii a tím, že tvora popsal, dodat jeho existenci zdání legality a zároveň umožnil jeho zákonnou ochranu. Jen těžko lze zákonem chránit zvíře, které neexistuje a ani nemá jméno. Na jednu stranu prosazoval zákonnou ochranu lochnesky včetně ochrany jejího životního prostředí, na druhou ale přiznal, že si existencí není moc jistý. Světlo do pátrání nepřinesla ani akce Deep Scan, kdy dvacet člunů projelo vodami jezera a sonary pročesaly v podstatě celou plochu. Marně. Definitivní důkaz se nenašel. Biologové po celou dobu zpochybňovali její existenci hned několika logickými argumenty. Aby se tvor vyskytoval v jezeře dlouhodobě, musel by se rozmnožovat, což znamená nejméně pár. Pokud by šlo o plaza, což plesiosaurus je, musel by se kvůli dýchání pravidelně vynořovat na hladinu a při intenzitě pozorování by byl zachycen. Nikdy nebyly nalezeny mrtvé kusy, což by byl naprosto nevyvratitelný důkaz. Dokonce ani ve vodě zemřelé kusy nikdy nevyplavaly, nadlehčovány rozkladnými plyny.

Text: Topi Pigula