Do pekla nepůjdu a do nebe je ještě brzo. Poslední velký rozhovor s Karlem Gottem

O Karlu Gottovi si mnoho lidí myslí své. Jak jinak u člověka, který je už přes půl století nejznámějším Čechem. Když s ním sedíte, slyšíte a vidíte člověka, který nad důležitými věcmi hodně přemýšlí. Neodbývá je s odkazem na to, že je „jen zpěvák“. To mu přináší obdivovatele i nepřátele. Někoho svými názory potěší a povzbudí, jiné zaskočí, ale vždy nutí k přemýšlení. Stejné to bylo i u našeho rozhovoru, který se odehrál v restauraci Peklo v areálu pražského Strahovského kláštera, kde se Karel Gott fotografoval pro náš časopis v knihovně Teologického sálu.

Pane Gotte, 14. června bylo publikováno na YouTube video s písničkou „Ta pravá“. Teď, když jsme se sešli, má už 2,7 milionu zhlédnutí. To je daleko více než některé vaše předchozí hity. Čím si vysvětlujete takový úspěch na takzvaně novém médiu? Je tam přece jenom jiné složení publika.

Nejlepší věci vznikají intuitivně. Věřím tomu, že některé skupiny lidí se přitahují a bez toho, že by se viděli, cítí, že si jednou budou rozumět a že se potkají v tu pravou dobu. Skladatele a zpěváka Marka Ztraceného, autora „Té pravé“, jsem předtím nikdy nepotkal a znal jsem ho jen z poslechu jeho písní či z televize. Přesto se sám ozval a přinesl skvělou hotovou píseň, hudbu i text. Byl jsem tehdy po léčbě a pauze, oporou mi byla hlavně rodina, tedy „ty pravé“, přesně tak, jak je to v té skladbě. Proto jsem Marku Ztracenému řekl: Sem s tím! Lidé vycítili, že to bylo ve mně, že je to spontánní. Marek přišel s pravou písní v pravý čas. Především tím si vysvětluji ten skvělý ohlas.

Mě na to upozornil můj syn, který je i rapper. Říkal, ať si to poslechnu, že je to dobré. Je mu 26 let a předtím vás moc nesledoval. Ohlas písně „Ta pravá“ na internetu je podle mě trochu zázrak, přece jenom vám bude 80 let, ale zaujal jste tím i velmi mladé publikum.

Už děti poznají, zda mají člověku věřit. Musí v tom být věrohodnost, ale nechtěl jsem se tvářit, že právě teď se chci zalíbit mladým. Prostě se to sešlo.

Vždy se řídíte intuicí? Vaše kariéra totiž vypadá jako dobře naprogramovaný stroj.

Dám příklad. V lednu 2008 jsme si udělali s Ivankou cestu do Las Vegas. Jeden večer jsme se procházeli, zastavili se u nasvícené věhlasné kaple, kde se ženilo a vdávalo mnoho slavných lidí. A já jsem tenkrát Ivaně spontánně řekl: „To by byla romantická svatba, kdybychom se vzali právě tady.“ Koukala na mě a byla mile překvapená. To byla také intuice, protože už tenkrát mi bylo jasné, že je to „ta pravá“.

Když jsem hovořil o v podstatě zázračných číslech, kterých dosáhla „Ta pravá“, vaše jméno v němčině znamená Bůh a ten dokáže dělat i zázraky. Gottů je v naší republice jen osm, ale nikdo není v Česku nositelem příjmení Bůh, to by bylo zřejmě považováno za rouhání. Kde vaše rodina ke jménu Gott přišla? Víte to?

V roce 1965 jsem dostal první nabídku z Německa a přáním té společnosti bylo, ať si změním jméno, že Gott, tedy Bůh, se v Německu nehodí. Gramofonová firma se bála reakce hluboce věřících lidí, argumentovala tím, že by se to pokládalo za nevhodný a nevkusný pseudonym. Dodnes si ale v německy mluvících zemích někteří lidé myslí, že je to mé umělecké jméno.

Pochopili tehdy Němci, že jste si odmítl změnit jméno?

Pochopili, ale opět se ozval tichý hlas mé intuice, který mi poradil čekat na jinou příležitost. Ta přišla dva roky poté od slavné hamburské firmy Polydor. Ti moje jméno dokonce uvítali. Její šéf mě oslovil na festivalu Bratislavská lyra. Ještě k tomu jménu – jeden kronikář z Plzně, odkud pocházím, mi nabídl, že zjistí, jak daleko do minulosti sahá původ mého jména. Dostal se až do 18. století, kde v Rokycanech působil v kostele varhaník, který se jmenoval Gott.

Co se ještě našlo ve starých kronikách? Kromě učitele hudby se už u předků žádný výraznější hudební talent nenašel.

A co vaši rodiče a zpěv? Maminka zpívala dobře, ale jen doma. Otec si občas zahvízdal písničky, ale poněkud falešně.

Známý spisovatel, teoretik společenských věd a nositel Nobelovy ceny za literaturu Elias Canetti napsal významnou knihu „Masa a moc“, kde podrobně popisuje, jak s masou pracovat, co to může ovlivnit a způsobit. Vy už 60 let pracujete při vystoupeních s masou. Co v tom hraje nejvýznamnější roli? Empatie, tedy vcítění se do pocitů jiných lidí? Nebo je v tom až psychologie?

Nejsem psycholog a nechci tvrdit, že umím dopředu všechno odhadnout. Mám prostě rád lidi a rád se jim pochlubím s tím, co umím. A když se mi podaří je i potěšit, mám pocit radosti. K tomu je zapotřebí už jen maličkost – abych mohl tvořit a být v životě spokojený – potkat ty pravé lidi v pravý čas. To se mi poštěstilo a o tom je nakonec píseň „Ta pravá“, o které jsme hovořili.

Co vám ti „praví lidé“ dali?

Od těch pravých jsem se něco naučil. Patřil mezi ně například můj učitel zpěvu na konzervatoři Konstantin Karenin, dále klavírista a skladatel Rudolf Rokl, v pravý čas jsem potkal i bratry Štaidlovy, skladatele Karla Svobodu, textaře Zdeňka Borovce a Jiřího Suchého, který mi dal šanci a v roce 1963 mě angažoval do divadla Semafor. To už v té době znamenalo jistotu, že dostanu nějaký hit. A ten se rychle dostavil. Píseň „Oči má sněhem zaváté“ mi přinesla obrovský úspěch i prvního Zlatého slavíka. Nakonec se ale člověk vždy musí vydat svou vlastní cestou, i když potká lidi, kteří mu pomáhají v kariéře.

Jen dodávám, že všichni, které jsem jmenoval, byli velkými hvězdami a já jsem rád, že jsem s nimi spolupracoval. Jiří Štaidl například říkal, že se inspiroval u Jiřího Suchého. A ten zase zmiňoval, že v něm vzbuzovalo divadelní touhy Osvobozené divadlo Voskovce a Wericha. Pak přišel ale zlom, protože jsem se zaposlouchal do jiné muziky. (V ten moment začal Karel Gott zpívat, škoda, že to nelze na papíře reprodukovat – pozn. autora.) Byla to taneční, jazzová a rock´n´rollová hudba, naléhavá, až erotická. Pořád se ale zamýšlím nad tím, proč zrovna já jsem potkal některé lidí, proč jsem měl to štěstí.

Náhoda?

Nemusí být. Jak jsem říkal, určití lidé se přitahují v určitém zájmovém okruhu. Kdysi jsem v jednom rozhovoru hovořil o pozadí nějakých historických událostí a za čas jsem potkal člověka, který o tom napsal knihu. Náhoda? Myslím si, že ne.

Na některé lidi jste měl štěstí, co ale především rozhodlo o úspěchu vaší kariéry?

U všech lidí, kteří tvoří, platí jedno: Když na to jdete moc rozumem, tak se něčemu musíte přizpůsobit a někomu vyhovovat. Pod heslem: Kdo platí muziku, rozhoduje, jaké písně se budou zpívat. Tak to bylo vždy. Vy přece také víte, co máte psát, nebo to tušíte. Našel jsem ale pro vás v jedné knize zajímavou větu o médiích: „Ve vztahu k majitelům je dokonce předseda představenstva každého mediálního koncernu jen malá ryba. Každý, kdo vybočuje z řady, je nakonec umlčen, nebo musí odejít.“

To se stává běžně i u nás. Vy jste z řady také hodně vybočoval. V jednom rozhovoru jste ke své kariéře řekl: „Kdykoliv jsem se pokoušel o nějakou přeměnu sám sebe, začal jsem se jinak odvazovat, tak se jim to nelíbilo (myslel jste diváky a posluchače). Uvědomil jsem si, že nové příznivce je velmi těžké získat a je snadné ty staré naštvat nebo je nějak zklamat.“ Když jsem si ale přehrával vaše hity z 60. let, tak tam je úplně všechno – pop, rock´n´roll až po trampskou písničku s kytarou. Jak se to tam všechno vešlo?

Ano, vešlo. Tehdy tam snad nechyběl žádný směr z těch, které se mi líbily, protože jsem se v nich mohl pohybovat svobodně, což nejde v klasické hudbě. Takže na operní dráhu, na kterou mě pan profesor Karenin připravoval, jsem se už nevydal. S čímž učitel souhlasil, protože bych neměl možnost takové improvizace a prosazování změn, které se v klasice nesmí. Jsem mikrofonní zpěvák, který svou interpretací chce docílit určité nálady u obecenstva a posluchačů. Za ideální stav při koncertech pokládám okamžiky, kdy se vznáším do nadpozemských výšin a dostávám se do jakéhosi rauše. (Karel Gott opět krátce zpívá ukázky ze svých písní – pozn. autora.) Vždy jsem si vybíral písně jednoduché, úderné, přímočaré, melodické a u toho jsem cítil, že prolamuji krunýř, který mě někdy svazuje. Muzika mi poskytuje povznesení.

Přesto je ten rozsah vašeho repertoáru na rozdíl od jiných pozoruhodný.

Jeden hudební šéfredaktor rozhlasu mi kdysi řekl, že mým problémem je to, že nepatřím do žádné přihrádky. Tím mi i vysvětlil, proč mě tolik nehrají.

Jak se ukázalo, z problému se stala přednost.

Přesně tak. Lidé, kteří přijdou na koncert, vědí, že se nebudou nudit jednou polohou zpěvu tři hodiny. To by se ani nedalo vydržet.

Dnes strašně pokročila dopředu technika, všechno se pořád mění. Vy jste míval i desítky koncertů za sebou, k tomu byla televize a desky. Dnes se na přehrávání hudby používá i mobil, tablety, v autě se pořád pouštějí písničky. Jak se podle vás změnil přístup ke konzumaci hudby?

Dnešní technické možnosti mají pro některé mnoho výhod. Například pomáhají nahrávkám případně nečistě zpívajících zpěváků. Dnes lze vše vyčistit a doladit. Když mi poprvé řekli ve studiu „nic neopravuj, my už to srovnáme“, připadalo mi to tehdy až ponižující. Řemeslně mě to uráželo. Abych měl z výsledného záznamu dobrý pocit, nemůže tam být cítit technický zásah. Takže i přes moderní technologii si i dnes píseň raději znovu přezpívám.

Společnost je dnes navíc atomizována, roztěkaná, málo soustředěná, a proto je i v hudbě hodně balastu. Každý si může něco složit, nahrát, pustit na YouTube. Nedevalvuje to celkovou úroveň hudby?

Jako závažnější mi přijde, že pomocí moderní techniky se mění přístup k informacím a jejich vyhodnocování, tam vidím devalvaci. Mění se i přístup k trhu a přebytek zboží z nás dělá naprosto jiné lidi. Najednou je všeho moc, lidé se stávají vybíravějšími, ale ne každý má to štěstí, že může být vybíravý.

Já mířím svými otázkami k tomu, že je i přebytek hudby a mnoho věcí je nekvalitních, přesto jsou nám nabízeny. Co si o tom myslíte?

Představte si, že by všechno bylo velmi kvalitní a suprové. Jsem rád, že to takto je, vyniknou i dobří. Posluchači si už sami vyberou. Vive la différence! A když někdo zná celou moji legendu, tak ke mně přistupuje jinak, mnoho stylů mu nevadí. Naštěstí ji zná hodně lidí, vždyť zpívám 60 let.

Neberte to zle, ale těch 60 let je v případě populárního zpěváka skutečně „hrozné“ číslo. Mám ale pořád pocit, že některé zpěvačky a zpěváci to jenom tak zkoušejí a pak se uvidí, co s tím. Není to chyba?

To je dobře, jen ať to zkoušejí. Budou mít dobrý pocit, že to vůbec zkusili, i kdyby to nevyšlo. Obrovská pěvecká nabídka ovšem někdy devalvuje to, co je na umění výjimečné. Kdybyste měl teď chvilku jen sám pro sebe, jakou hudbu byste si pustil? Podle momentálního rozpoložení.

Našel jsem takovou zmínku, že v roce 1990 jste uvažoval o ukončení kariéry. Proč právě tehdy?

Po každé změně politiky státu se prezentuje nástup mladé krve. Podívejte se na naši historii ve 20. století. Po vzniku Československa se zahodilo všechno rakouské, i to dobré. V Praze zbořili sochu jednoho z našich nejlepších vojáků historie, maršála Radeckého. A to byl Čech a jeden z nejlepších vojevůdců 19. století. Po roce 1948 to nastalo opět – mládí vpřed. Jenže tehdy přišla i hudba, která mi byla velmi protivná. Různé pochody, mladí byli odhodláni vše vybudovat a kritizovali všechno staré. V 60. letech pak zase nová generace odsuzovala hudbu padesátých let. A tak to jde pořád dál. Mládí se používá při revolucích, po revolucích, při velkých změnách. Mladí se dají dobře využít i zneužít, protože nemají rodiny a nemají co ztratit. Komu je totiž už nad třicet a uvažuje o rodině, tak se většinou přizpůsobí, chce-li se svým potomstvem ve společnosti přežít a obstát. Musí se zařadit a vědět, kdy má držet ústa.

Vraťme se k tomu vašemu zamýšlenému rozhodnutí ukončit počátkem devadesátých let kariéru, jak jsem se ptal.

Nebylo ji potřeba ukončit. Bylo rychle jasné, že se prosadím i dál. Ale uvažoval jsem o tom tak, že když se otevřeme po revoluci světovému trhu, tak přijde i úplně jiný zájem o hudbu, že lidi nebudou chtít ty, co tady byli předtím. Při svých koncertech jsem tehdy ale poznal, že zájem o mě přetrvává, že není na škodu zpívat dál hezky česky staré známé písně.

Ještě se vrátím před revoluci. Mnoho lidí kritizuje fakt, že doba komunismu byla zločinná a všechno bylo špatně, například i v případě některých zpěváků. Že vlastně vyhověli režimu a režim proto vyhověl jim. Jaký je na to váš pohled?

V umění to nebyla jen doba temna, na takové názory mám averzi. Například v 60. letech vzniklo mnoho výborných písní, nových divadel, objevily se skvělé filmy a knihy, kvalitní časopisy. Některé dobré věci v umění vznikají za jakéhokoli režimu.

Ale po roce 1968 byla doba normalizace pro mnoho lidí někdy až nesnesitelná.

V 70. letech mi i obecenstvo připadalo takové šedivé, ten dav byl někdy téměř netečný, otrávený. Ale právě proto potřebovali lidi někoho, kdo je povzbudí a zabaví. Jenže to mi je dodnes nespravedlivě vyčítáno. Lidé mi psali dopisy, že když si pustili moje desky, tak u toho mohli alespoň na chvíli zapomenout na tu beznaděj, z které neviděli cestu ven. Místo pozitivního hodnocení, že jsem zůstal doma v Praze, kde nás lidé potřebovali, a neemigroval jsem, mi to bylo někdy vyčítáno. Nebylo to hodně lidí, co mě kritizovali, ale bylo je v nové době nejvíc slyšet. Nespravedlnost jsem cítil v tom, že jsem podle nich vlastně udělal chybu, že jsem se vrátil. A tím jsem dostal nálepku, že jsem byl zpěvákem systému, který tu byl. Kdybych býval zůstal v západní Evropě a šel tam jako někteří za lepším, a pak se vrátil z emigrace s vítězným gestem, byl bych asi uvítán v těch dnech lépe, než jak mi to dávali někteří najevo. Mnoho lidí se ale rádo vymezilo v té době proti Gottovi a čekali, jak to s ním dopadne.

Chtěl jste někdy natrvalo zůstat v cizině?

Ano, v roce 1971. Ale poznal jsem, že moje místo je tady. Kvůli lidem, kteří mě potřebovali.

Kdybyste se nevrátil, tak byste neměl ty dvě mladé slečny, myslím vaše dcery, se kterými si zjevně dobře rozumíte.

Ano, možná bych neměl ty „pravé“, které zase potřebuji já.

Uvažoval jste ještě někdy jindy o konci kariéry?

Ne.

Ve skladbě „Ta pravá“ zpíváte: „Když bylo líp i když bylo hůř. A stále stejně si za tím stojím.“ Chápu to správně, že podstatou vašeho života je stát si za svým? Je ale něco, za čím si z minulosti nestojíte?

Za jednou věcí si stát nemohu. To když se mnou někteří lidé mistrně manipulovali, a já jsem tomu důrazně nečelil. Třeba takzvaná Anticharta, to byl vrchol manipulace. Prostě nás tam nahnali, poslali před tím za mnou lidi, kteří mi neřekli celou pravdu. Slovo Anticharta nikdy předtím nezaznělo.

Když hovoříme o minulosti, co přesně jste si řekli s písničkářem Karlem Krylem předtím nebo poté, když jste 4. prosince 1989 společně na pražském Václavském náměstí před statisíci lidí zpívali národní hymnu. Hodně se o tom spekuluje. Co vlastně mezi vámi zaznělo?

Dohodli jsme se, jak to pojmeme. Nakonec jsme zvolili jednoduchou přímou cestu, že budeme hymnu zpívat unisono, protože jak víme, v unisonu je síla.

To je celé, o čem jste hovořili?

Tam nebyla příležitost, ale povídali jsme si několik let předtím v Mnichově. Myslím si totiž, že udělal chybu, když šel ven. Působil na mě, že s tím svým rozhodnutím ani on sám nebyl spokojený, i když dostal práci ve Svobodné Evropě.

Proč myslíte, že udělal chybu, když šel do exilu v Německu? Byla to jen reakce na poměry u nás.

V roce 1969 byl u nás Kryl nesmírně populární. Podle mě to byl ale především básník, který popisoval ducha doby. Takový musí zůstat ukotvený a nemůže ze své půdy odejít. Říkal jsem mu tenkrát: „Karle, vy jste neměl odejít, opustil jste ty, kteří vám nejlépe rozuměli.“ Jeho písně si lidi pouštěli a hráli je i v době, když byl v cizině, ale já jsem ho bral jako básníka, proto jsem to vnímal jinak.

Které básníky máte ještě rád?

Básníci používají různé symboly, podle kterých je poznáte. Strašně rád jsem četl dílo starého klasického čínského básníka Li Poa. Pro něj bylo symbolem, jak divoké kachny letí na západ. (Po zpěvu v předchozí části rozhovoru začal najednou Karel Gott hlubokým hlasem recitovat): „Stojím stráž u velké zdi, přede mnou pohár špatného vína, za mnou na tisíce mil domov a nade mnou divoké husy letí na západ. Kéž bych tak mohl s nimi.“ Nevím, jestli je to úplně přesně takhle, je to pětapadesát let, co jsem tu báseň četl. Li Po ale dokázal jednou větou vytvořit mnoho obrazů. To jsem obdivoval.

Byl podobný básník v české hudbě?

Ano, a já jsem s ním strašně rád spolupracoval – Jiří Štaidl, který se trochu v Li Poovi zhlédl. Jirka mi mluvil z duše proto, že jsme byli dobří kamarádi. Celkem pro mě napsal během pouhých osmi let 98 písní, polovina z nich byly hity, což je neskutečné. Jeho texty byly poetické, klukovské, roztomile hravé, vtipné. A zajímavé je, že ve třetině písní má jako tematiku ptáky. Málokdo si toho všiml, to byl jeho symbol, podle kterého se dal poznat.

Zažil jste za dobu své šedesátileté kariéry nějaké velké trauma, problém, vykolejení, které by také mohlo znamenat konec zpívání?

Ne, zůstal jsem svůj, jak je to v jedné mé písni. Někteří lidé mě ale chtěli za komunismu vykolejit. Říkali, abych se v písních více politicky a uvědoměle projevoval, aby to nebylo tolik o lásce a dalších věcech. Jenže zjistili, že by to byl nesmysl, a pak toho nechali. Nakonec řekli: „Zpívej, jak zpíváš.“ To ale nebylo vykolejení, jak jste to myslel v otázce vy. Nebylo to trauma. Ale jeden zážitek, na který nikdy nezapomenu, se stal za druhé světové války, když při bombardování Plzně dostal zásah i náš dům. Tři dny a tři noci nás vyhrabávali ze sutin.

Blíží se 100. výročí vzniku Československa, více než polovinu tohoto času jste nejznámějším člověkem naší země právě vy. Havla například před revolucí znalo jen málo lidí. Jak se s tím žije?

Nežije se s tím těžko, byl jsem na to vždy připravený, pořád jsem žil s vědomím, že to dokážu a že dosáhnu úspěchu. Ale moji přátelé, kteří to se mnou mysleli dobře, mi říkali, když mi bylo tak sedmadvacet osmadvacet a já měl mnoho hitů, že až mi bude kolem třiceti, tak přijdou mladí a smetou mě. Přicházeli, ale nesmetli. Měl jsem své věrné publikum. Naopak rád jsem se utkával s kvalitní, dobrou konkurencí. Takže nikdy jsem naštěstí nepodlehl žádným takovým přátelským radám. Musím ale říct, že jak jdou léta, je stále větší a větší zodpovědnost obhajovat dosažené úspěchy a nezklamat věrné příznivce.

Naše země zažila za sto let mnoho zlomů a traumat, které souvisejí s takzvanými osmičkovými lety – 1918, 1938, 1948 či 1968. Jsou ty osmičky náhoda, nebo je v nich nějaký symbol?

Na to jsou experti, kteří by nám o tom mohli vyprávět. Vyšla o tom i nějaká kniha. Pokud jde o čísla, netroufám si o tom hovořit. A upozorňuji, že u nás jsou důležité i devítky – 1939 a 1989. S těmi osmičkami máte pravdu. Ty zvraty byly podle mě dány geografií, stačí se podívat na mapu, kde ležíme. Velmoci nás bez ohledu na osmičkové roky zásadně v dobrém i zlém ovlivnily. Velké země prostě dělají historii malým zemím. Co si o tom myslíte? Použil bych příklad. Německý historik a spisovatel Gottfried Thomas Mann, syn slavného Thomase Manna, vydal v roce 1971 knihu Wallenstein (Valdštejn), což je biografie naší významné osobnosti na více než 1 000 stranách. Tam je mnoho odpovědí o našich dějinách a kromě jiného se tam říká, že „komu patří Čechy, tomu patří Evropa“. To je síla. A jsme u té geografie, velmocí a naší historie.

Takže o nás vždy rozhodl někdo jiný?

Ať už jsme měli spojence na Západě, či na Východě, vždy si to dohodli ti velcí. A počítejme s tím, že když půjde o globální zájmy, tak si nás opět rozdělí. Myslím, že kostky už jsou stejně vrženy.

Nedávno jsme si připomněli 50. výročí okupace vojsky Varšavské smlouvy ze srpna 1968. Vzpomínání na to mi přišlo hrozně palčivé. Chci se zeptat na hrdinství, protože podobné události vytvoří hrdiny a odhalí padouchy. Kdo je pro vás hrdina? Jako příklady dávám naše vojáky na frontách první světové války, kteří byli podle historiků velmi schopní a stateční. Dále letci za druhé války v Anglii, parašutisté, kteří zabili Heydricha, naši bojovníci na Dukle, Milada Horáková, Jan Palach a mnoho dalších.

Souhlas se všemi, které jste jmenoval. Ale o českých vojácích za Rakousko-Uherska se za minulého režimu nehovořilo, jejich statečnost režim překryl, nikdo nemohl čekat, že je budou chválit. Když už o tom mluvíme, velmi mě mrzí, že nás někdy v zahraničí místo našich hrdinů spojují se Švejkem. Spojují s námi ze Švejka to negativní, tu švejkiádu, údajnou snahu vyhnout se něčemu, co bylo důležité a vážné, obejít povinnost srandičkama.

Mnoho lidí zná Švejka, méně znají například Karla Havlíčka Borovského, který měl zajímavé a ostré politické názory. Podívejme se proto na roli silných osobností v dějinách. Jak nás podle vás takoví lidé ovlivňují?

Mě pozitivně ovlivňují především dobří zpěváci. V politice se objevují i novodobí Mesiáši. Zaujmou masy, ale většinou nesplní, co slíbili. Pozorujete tento jev? Jsem zpěvák romantických písní a nejsem povolán k tomu, abych hodnotil, jak na mne působí podobné politické jevy. Hodnocení těchto jevů očekávám od vás, novinářů.

Vy jste v roce 1998 podpořil na koncertu Václava Klause. Pak už jste se ale nechtěl pro žádnou stranu a politika veřejně angažovat. Také jste k tomu řekl: „Mohlo by to být svádějící na úplně jinou cestu, než kterou jsem si původně vysnil: Nebyl bych neutrální. Protože já nejsem žádný protestsongař, nejsem bojovník. Nejdu s písněmi na barikády.“ Vy jste ale člověk, který má silné politické názory. Proč se vlastně neangažovat?

Nechci podporovat žádnou stranu, ale je pravda, že někdy se politikou zabývám víc než hudbou a mám hodně silné názory. Jsem proto za kdeco často kritizován. Nedávno mě v nějakém dopisu hanili spisovatelé, které jsem ani neznal. Podpisem petice se dožadovali mé neúčasti na Českém roku v německém Lipsku, kde jsem vlastně vůbec neměl vystupovat.

Dotklo se vás to?

Bylo to směšné! Navíc, že bych já špatně reprezentoval v Německu? Měl jsem tam stovky koncertů a silnou podporu. Reprezentoval jsem tam dobře svoji zemi po několik desetiletí daleko víc než všichni spisovatelé, kteří podepsali tu petici, dohromady. Vadí mi na tom, že to bylo opět nespravedlivé a byla v tom jejich vypočítavost, protože teď se o nich alespoň trochu ví. Vážím si toho, že mnoho lidí se mě zastalo.

Loni jste v jednom rozhovoru na otázku, zda nehodláte napsat paměti, řekl: „Ještě ne. Já myslím, že to nejzajímavější přijde teď.“ Už to přišlo?

Ano, přišlo. Začínám pomalu psát, dokud mi paměť slouží. Chci, aby si moji příznivci měli možnost přečíst moje paměti mýma očima, a ne od někoho, kdo píše o mně beze mě. Naštěstí mám ochrannou známku na své jméno, takže kniha o mně může být jen se mnou.