Je zlo jako nemoc? Co stojí za špatným chováním

Otázka zla ve světě není striktně vědecká, historicky zajímala mnohem více filozofy a teology. Právě teologové věnovali množství úsilí tomu, aby objasnili existenci zla navzdory Boží všemohoucnosti. Pokud totiž uznáme, že zlo existuje, tak Bůh ho odstranit buď nedokáže (a není tudíž všemocný), nebo nechce (a tak nemůže být nekonečně dobrý). Tato takzvaná teodicea dospěla k řadě závěrů, z nichž jeden spočívá v tom, že zlo je vlastně jen nedostatek dobra. A tady už může nastoupit i věda.

Paul Thagard je kanadský filozof a odborník na kognici a mysl. V této otázce využívá zmíněnou privaci dobra, neboli jeho nedostatek, a využívá analogii k onemocnění. Lidské tělo totiž standardně funguje bez problémů, a jen pokud se objeví problémy z vnějšího prostředí či kvůli selhání vnitřních systémů, objeví se nemoc jako důsledek těchto odchylek od normálu. A zlo se podle Thagarda u lidí projevuje především skrze amorální chování, ve výrazném odporu proti potřebám druhých lidí.

Pedofilové a psychopati

Za extrémní příklad zla mezi lidmi můžeme považovat aktivní pedofilii, čímž nezpochybnitelně dochází ke zneužívání dětí, obvykle s celoživotními následky včetně problémů v navazování vztahů a často vedoucí až k sebevraždě. Jenže jaké jsou důvody pedofilie? Podle Thagarda nejčastěji poškození mozku v jeho čelní části, osobnostní problémy s impulzivitou a často i osobní historie zneužívání v dětství. Podobně i u lidí s antisociální poruchou osobnosti, což je odborný termín pro psychopatii, lze vysledovat neuronové anomálie v mozku, stejně jako třeba časté odmítání rodiči v raném věku.

Ale nemusíme se hned uchylovat k závažným diagnózám, občasné výpadky morálky potkávají většinu z nás vlivem stresu, únavy, alkoholu a dalších látek, ale také vinou hormonální nerovnováhy či rozličných okolností. Stává se, že v důsledku působení těchto okolností je výrazně snížena naše empatičnost, a tak i ohleduplné morální soudy, respektující ostatní lidi.

Zlo jako nedostatek dobra?

Sociální, neurální, psychologické či molekulární mechanismy mohou stát za špatným chováním a většinu poruch nejen psychopatologického rázu, ale i běžně „zlého“ chování mezi lidmi bychom mohli vysvětlit právě těmito procesy. Ty vždy zahrnují nějakou odchylku od normálu, nesprávné fungování různých částí mozku či zbytku těla – podobně jako v případě nemocí. Přítomnost zla mezi lidmi by tak podle tohoto přístupu mohla opravdu souviset „jen“ s nedostatkem dobra – respektive náhodným a chybným fungováním některých systémů. Nebo je to celé přece jen složitější?

Text: MS