Jak se slepice stala nejúspěšnějším ptákem planety

Slepice kontra holub

Slepice je dneska bezesporu nejúspěšnější pták na Zemi. Žádný jiný pták se s člověkem nedostal téměř na všechny kontinenty (Antarktida je pro její chov přece jen poněkud nevhodná). Zatímco holub stěhovavý, jehož milionová hejna brázdila oblohu, odešel díky intenzivnímu lovu do katalogu vyhubených zvířat, slepice se naopak díky intenzivnímu šlechtění dostala nejen na talíře, ale i na výstavy, a dokonce to v samčí verzi dopracovala až na národní zvíře. My máme lva, jenž na našem území nikdy nežil, Francouzi mají galského kohouta, který obývá nejeden dvorek a kurník francouzského venkova. Vraťme se alespoň několika slovy k vyhubenému holubu stěhovavému.

Když přírodovědec Alexander Wilson pozoroval na začátku 19. století hejno holubů, odhadl počet ptáků na neuvěřitelných 2 230 272 000 jedinců. Podle dobových zpráv bylo v jednom hejnu tolik ptáků, že zastínili slunce a pod jejich vahou se lámaly stromy. Naprosto neuvěřitelně zní zpráva z 8. dubna roku 1873, kdy místní pozorovali v Michiganu hejno, jehož přelet trval od 7.30 ráno do čtyř hodin odpoledne. Dokonce ještě v roce 1870, tedy v době, kdy již celková populace znatelně poklesla, zaznamenali Američané hejno o šířce 1600 metrů a až 512 km dlouhé. Ne, nejedná se o překlep – hejno bylo delší než vzdálenost nejzápadnějšího a nejvýchodnějšího místa ČR, jež činí 493 km. Masem holoubat byla krmena prasata a zabíjení „jen pro radost“ bylo v té době naprosto běžné.

Kdybychom sečetli dnešní počty všech slepic, kohoutů a kuřat, pravděpodobně by holuba stěhovavého trumfla. Dnes je slepice celosvětově nejrozšířenějším ptákem. Ovšem základní rozdíl je v tom, že zatímco holub stěhovavý byl tvor volný a svobodný, slepice je domestikant žijící v pohodě venkovských dvorků či brutální nepohodě zemědělských velkochovů.

Evoluce slepice

Existují lidé, kteří věří, že slepice byla stvořena božím zásahem, ale historie její domestikace ukazuje nikoliv na kura domácího, ale na nejméně dva druhy hrabavých z pralesů jihovýchodní Asie. "Naše studie ukazují, že i když většina genů u domácí drůbeže pochází z kura bankivského, musel být ve hře alespoň jeden další druh, konkrétně kur Sonneratův," řekl Jonas Eriksson z univerzity v Uppsale.

Není potřeba jít proti proudu času až k tolik populárním dinosaurům, kde tkví původ všech ptáků od vrabce po orla, stačí se vydat hledat původní druhy, které posloužily k domestikaci. Kur bankivský je na první pohled jak vzrůstem, tak zbarvením v podstatě obyčejná slepice, takže to na první pohled vypadá, že k žádným zásadním změnám nedošlo.

Projevuje se u něho výrazný pohlavní dimorfismus, takže i laik pozná kohouta od slepice. Samci jsou znatelně větší, výrazně zbarvení s červeným hřebenem a laloky a prodlouženými žlutými pery na krku. Ocasní pera jsou dlouhá, tmavá, ve slunečním světle s modrým nebo zeleným leskem. Ve svatebním šatě jsou některá z nich také výrazně srpovitě zahnutá. Samice mají ochranné hnědé zbarvení a zcela postrádají hřeben i laloky.

Proč se slepice stala tak úspěšným druhem uvidíte v dokumentu Planeta slepic, který si můžete právě teď pustit online v archivu Prima ZOOM.

Původní areál rozšíření druhu zasahuje od severovýchodní Indie východně až po jižní Čínu a jižně pak po Malajsii, Filipíny a Indonésii. Světový svaz ochrany přírody (IUCN) udává, že areál jeho rozšíření obsahuje plochu kolem 20 000 km čtverečních. K životu vyhledává lesy, jejich okraje, ale zastihnout se dá i na otevřených prostranstvích. Na rozdíl od velkochovně domestikovaných slepic, které žijí z krmných směsí, se kur bankivský živí hmyzem, semeny a celou řadou plodů. Na hnízdě, které si samice staví v hustém přízemním porostu se, nachází 4–9 vajec. IUCN je nepovažuje za ohrožený druh, byť uvádí, že jeho početní stavy klesají.

K domestikaci došlo v časech sahajících 3200 před náš letopočet v povodí řeky Indu. Svému statusu posvátného ptáka vděčí „vítání“ přicházejícího dne. Z podobného důvodu byl a mnohde dodnes je kur považován za vhodnou obětinu. V mexické Chamule ještě před několika málo lety bylo v rámci křesťansko-animistických rituálů možno sledovat zažehnávání kohoutů a kropení nezletilých dívek kohoutí krví. Ranní kokrhání úzce souvisí s životním prostředím divokého předka – ráno kohout „oznamoval“ svou polohu a zároveň vymezoval své teritorium. Domestikaci napomohlo i to, že žije v hejnech a kuřata si dokážou vtisknout podobu tvora, kterého vidí po vylíhnutí a toho následovat. Známá jsou například housata, která následovala etologa Lorence v domnění, že se jedná o jejich matku.

Odhlédněme od slepic divokých a podívejme se, co s nimi dokázal udělat člověk. Není mezi nimi takový rozdíl jako v případě psů (rozdíl mezi pinčem a dogou je opravdu extrémní), ale přece jen znatelný. Slepice hedvábnička je elegán, zatímco mohutná, na maso vyšlechtěná sasexka je takový slepičí buldok. Naopak úplně jinak vypadá fénixka s dlouhým ocasem, zatímco na druhé straně spektra něžně sedí půvabná zakrslá ohiki. A to vše díky lidské šlechtitelské práci a praslepici ze zeleného příšeří džungle.

Kterak slepice zachránily Řím

Římská říše mečem a byrokracií rozšiřující svůj vliv má ve své historii celou řadu podivuhodných příběhů jejichž uvěřitelnost hraničí s mýtem. V první dekádě pátého století před naším letopočtem postavil aténský generál Themistocles své vojsko s úkolem zastavit pronikající perské bojovníky. Když uviděl dva bojující kohouty, udělil svým spolubojovníkům radu. „Zřete, oni nebojují za své bohy domů, ne za památku svých předků, ni slávu, svobodu nebo bezpečnost svých dětí. Ukazují nám, že jeden člověk se nevzdává druhému.“ Jakkoliv může být tento příběh smyšlený (ale nemusí), mohl být pro jednotlivé diváky vskutku motivující, neboť kohouti se opravdu dokážou bít velmi odvážně, srdnatě a krvelačně, čehož dodnes využívají majitelé jedinců, které dávají do arény v rámci kohoutích zápasů. Římané bitvu vyhráli. Ptáků je plná bible, nicméně slepice se v ní vyskytuje jen v souvislosti mateřské ochrany: "Kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, jako slepice shromažďuje svá kuřata pod křídla, ale nechtěly..."

Slepičí velkochovy

"Zhruba 80 % slepic v zemědělských komerčních chovech žije na prostoru o velikosti A4. A většina vajec, které v této republice jíme, pochází právě z těchto velkochovů,“ uvádí jeden ze svých rozhovorů Martin Veselovský. Ve věku zhruba dvou až tří měsíců je kuře vsazeno do klece, rok žije velmi často v šeru, neboť osvětlení v sobě skrývá náklady. Zhruba po roce končí jeho život na jatkách. Velmi podobný život mají slepice v halových chovech, přičemž základní rozdíl je v tom, že nejsou „ubytovány“ v klecích, ale mohou se, často v počtu tisíců jedinců, pohybovat v halách. Připomeňme, že slepice je původem lesní pták zvyklý nejen na rozsáhlé prostory, ale i na jistou dávku intimity, což nezaručuje ani těsná klec, ani obrovské hejno v rámci halového chovu.

Český statistický úřad udává, že v rámci ČR bylo v roce 2016 „sečteno“ 21 750 493 chovaných slepic. V případě nosnic činí průběrná roční snůška 302,6 vajíčka na každou z nich. Skutečný stav slepic bude o něco vyšší, neboť ne každý malochovatel má potřebu hlásit počet svých slepic úřadům, zatímco průměrný stav vajíček bude u běžných vesnických chovatelů nižší. Oni nemají potřebu „vyždímat“ své svěřenkyně do posledního možného vejce, do posledního zbytku skořápky.

Každá hospodyňka má svůj recept na přípravu slepice či kuřete.

V Asii je kuřecí maso extrémně populární a zdaleka se nejedná o „značkovou záležitost“ a módní vlnu typu Kentucky Fried Chicken, ale běžnou spotřebu domácího, klecového i halového chovu. I v běžné městské zástavbě jsou malé chovy v garážích, vařené i smažené kuřecí maso je běžnou součástí stravy. „Kuřecí, nebo hovězí?“ – zeptají se vás od Japonska po Bangladéš, od Malajsie po Thajsko v pouličních jídelnách poté, co si objednáte nudlovou polévku. Těsné soužití slepic a lidí mimo jiné vyvolalo vlnu strachu při výskytu tzv. ptačí chřipky.

Proč se slepice stala tak úspěšným druhem uvidíte v dokumentu Planeta slepic, který si můžete právě teď pustit online v archivu Prima ZOOM.

Text: Topi Pigula