5 věcí, které byste měli vědět o epidemiích: Koronavirus doprovází ebola nebo horečka dengue

Víte třeba, že jsou ve slově epidemie schovaná dvě slova? Řecké epi značí nad či mezi a démos znamená lid nebo lidi. Ale pojďme k důležitějším věcem.

1) Co je (a co není) epidemie

„Mezi lidmi se šíří epidemie blbosti,“ zaznělo před časem na sociálních sítích. Autor, zřejmě amatérský epidemiolog, tím nechtě odhalil svou sociální bublinu, se kterou se na své „zdi“ setkává. Dá se jednoduše říct, co je epidemie a co je jen onemocnění, které nabírá na síle? Je každoroční chřipka v regionu epidemií? Nicméně lokální epidemie existují stejně tak jako ty globální, které se nazývají pandemie. Krajská hygienické stanice v Ostravě udává, že jedno z kritérií vypovídajících o počínající epidemii je „počet nemocných na 100 000 obyvatel. Jde o hranici okolo 1600–1800 případů“.

2) Která epidemie v historii lidstva měla na svědomí nejvíce mrtvých?

Epidemií byla v minulosti celá řada, což ostatně souvisí s výrazně menší hygienou a dostupností zdravotní péče v minulosti. Pokud budeme brát jako kritérium počet mrtvých, mezi ty nejhorší patří HIV/AIDS. Toto onemocnění si jen v letech 2005–2012 vyžádalo 35 milionů životů. Po původní nejen mediální hysterii se onemocnění stalo „běžné“ a tím, jak zmizelo z mediálního povědomí, tak zmizel i strach z něj. To však neznamená, že zmizel nemoc způsobující retrovirus.

Půjdeme-li ovšem hlouběji do historie, justiniánský mor má na svědomí 30–50 milionů životů. Odhad je široký proto, že se na přesném čísle neshodnou ani historici. Mají to těžké, vždyť jde o poměrně starou záležitost, která vypukla roku 541 v Etiopii a šířila se přes Egypt dál do Středomoří. Šíření hodně napomohly byzantsko-perské války, během nichž se hygiena moc neřešila. Když pandemie zasáhla Konstantinopol (dnešní Istanbul), zlikvidovala zhruba třetinu obyvatel.

V historické paměti je výrazně zakotvená i španělská chřipka, která proběhla v letech 1918–1920. Počet obětí není jasný mimo jiné proto, že každá země měla jiný systém evidence zemřelých a ne každý mrtvý byl nakonec zaevidován. Přesto, nebo možná právě proto, se odhady pohybují mezi 50–100 miliony. Historik lékařství Harald Salfellner po vyhodnocení demografických statistik a reprezentativních sond z úmrtních matrik předpokládá, že v českých zemích excesová mortalita v důsledku španělské chřipky v letech 1918–1920 dosáhla 44 000 až 75 000 civilistů a až 5000 vojenských osob. A středověký mor probíhající v letech 1347–1351 má podle historiků na svědomí až 200 milionů mrtvých. Jak vidno, v minulosti se lidstvo potýkalo s mnohem dramatičtějšími událostmi, než které prožíváme nyní.

3) Jaké epidemie ve světě právě probíhají?

Mluvit o (podle zlých jazyků) tzv. „čínské chřipce“, tedy virovém onemocnění způsobeném koronavirem z čínského Wu-chanu, asi není nutné. Jenže právě v jeho stínu úplně zapadly informace o ebole a dalších právě probíhajících epidemiích. V Demokratické republice Kongo byla dne 17. července 2019 vyhlášena Světovou zdravotnickou organizací epidemie eboly jako mimořádná událost mezinárodního významu ohrožující veřejné zdraví. Epidemie začala v létě 2018.

AIDS už sice nemá rozměr epidemie, ale je tu stále s námi. Stále, ba dokonce čím dál více řádí i horečka dengue, které se budeme podrobně věnovat v některém z dalších článků. Rozměry epidemie má v jihovýchodní Asii v zemích jako Vietnam, Bangladéš nebo Malajsie. Světová zdravotnická organizace stále sleduje místa, kde hrozí rozšíření ptačí chřipky a dalších virových nákaz.

4) Jak se epidemii bránit?

Rada je jednoduchá. Ať už jde o jakoukoli epidemii, vždy je přenosná mezi lidmi navzájem. Základem je tedy omezit styk s možnými nakaženými. Pohřební rituály spojené s omýváním mrtvého v některých kulturách stály za tím, že se nemoc nedařilo dostat pod kontrolu. Čím více pohřbů, tím více nakažených a následně tím více pohřbů. Omezit setkávání – to zní jako rada, na kterou nepotřebujete nic víc než trochu selského rozumu. A přitom stačilo otevřít hobby markety… a mnohde šel aktuálně selský rozum stranou. Člověk je tvor sociální a nesdružovat se je v zásadě proti jeho přirozenosti. Proto je to vnímáno jako problém.

Ne náhodou sousloví „být zavřený a někde sedět“ evokuje trest vězením. Druhá rada, jak se epidemii bránit, zní: Co nejvíce se o ní z relevantních zdrojů dozvědět. Co je zač? Kdo či co ji přenáší? Existuje lék? Vakcína? „V roce 1872–1873 si epidemie (neštovic, pozn. autora) trvající 10 měsíců vyžádala celkem 1102 úmrtí. V roce 1880 Prahu a další velká evropská města zachvátila další velká epidemie. Celkem zemřelo v letech 1865–1874 v Praze 1489 osob a v letech 1874–1883 už 2013 osob,“ píší Bohumír Kříž a Čestmír Beneš v Listech epidemiologie a mikrobiologie.

Pak se objevilo očkování a pravé neštovice zmizely. Ony relevantní zdroje nejsou tiskové konference politiků, neboť politici nebývají epidemiologové. Informace neposkytnou ani „alternativní“ servery, které naopak šíří strach (viz další bod). Takže kde hledat odborné informace ve srozumitelné podobě a v češtině? Zkuste třeba Státní zdravotní ústav, kde o aktuální pandemii koronaviru najdete ucelené informace.

5) Máme se bát?

Odpověď na tuto otázku úzce souvisí s médii a sociálními sítěmi. Obecně platí, že se špatné zprávy šíří mnohem rychleji a s mnohem větší intenzitou, než ty dobré. V zásadě ale přílišný a zejména dlouhodobý stres škodí lidskému organismu, takže nás strach oslabuje nejen psychicky, ale i fyzicky. Na otázku, zdali se máme bát, je tedy jednoznačná odpověď: ne. Je potřeba se chovat odpovědně, nerizikově, ale není potřeba šířit atmosféru strachu a paniky. Takže až budete někde na síti číst komentář typu „stejně to všichni chytíme“, klidně můžete kontrovat, že vy máte pro strach uděláno. Ale pisatel je na tom evidentně hůř. A strachem ohroženější.

Text: Topi Pigula