Čeká nás posledních 5 klidných roků, předvídá Benjamin Kuras

Martina Kociánová s ním mluvila o tom, jaké jsou příčiny hrozícího zániku západní civilizace a co ještě můžeme změnit. A také proč jsme vůči islámu bezbranní a nemáme touhu žít.

Martina: V jednom z vašich článků vzpomínáte na výrok amerického ekonoma Davida Goldmana, který řekl: „Malé civilizace mohou zaniknout z různých důvodů. Velké civilizace zanikají jen tehdy, když už se jim nechce žít.“ My jsme asi nejspíš ta velká. Řekněte mi, myslíte si, že opravdu nám už došla ta příslovečná vůle k životu?

Benjamin Kuras: Začalo to už první světovou válkou, nástupem komunismu, druhou světovou válkou. Všechno byly útoky na civilizaci. Po druhé světové válce už bylo vidět průnik komunismu do západního světa a taky vytváření sebenenávisti a pocitu viny za údajná zla, která naše civilizace napáchala. Když se to všechno sečte, tak napáchala mnohem víc dobra než zla v kontextu ke srovnání s ostatními civilizacemi.

Naše civilizace ztratila chuť pokračovat nebo navazovat na svoje kořeny. Biblicko-antické, čili helénsko-hebrejské přesazené do křesťanství a do Říma, potom do renesance a osvícenství.

Postupně ztrácíme vědomí o tom, čím naše civilizace má být a k tomu je krásný citát Solženicyna: „Chcete-li zničit národ, zničte jeho vědomí, čím je a odkud pochází.“

A ten stud za vlastní civilizaci nám od 50. let pumpovala do kultury celá velká elita levicových filozofů od Sartra po frankfurtskou školu Marcuse. Proniklo to do západních univerzit tak intenzivně, že skoro není možné na západní univerzitě dostudovat, aniž byste se stali marxistou.

Martina: Ale my jsme se nechali. My jsme si to, jak vy říkáte, nechali napumpovat nejenom do svých osnov, ale také do svých hlav. Není to právě také doprovodné znamení toho, že už tu sílu a vůli v sobě nemáme?

Benjamin Kuras: Ono to šlo tak postupně a lstivě až se skoro dá říct, že kousíček po kousku, takovou tou salámovou technikou se nám to vědomí odkrajovalo, až jsme se stali skoro bezbrannými.

Martina: Já jsem četla, že v jednom tichomořském ostrově žijí lumíci a ti, když se přemnoží, tak se vyčlení skupina z té kolonie, neznámo podle jakého klíče a spáchají sebevraždu tím, že skočí do moře.

Když si přečteme nejrůznější knihy, třeba Poselství od protinožců, tak tam se zase dozvíme o domorodých australských kmenech, které takzvaně získaly svolení z univerza, aby se už nerozmnožovaly, aby odešly. A proto se dobrovolně přestali rozmnožovat. My zatím do moře neskáčeme.

Benjamin Kuras: Ale rozmnožovat jsme se přestali.

Martina: Rozmnožovat se zvolna přestáváme. Jsou to ta znamení, podle kterých můžeme usoudit, že to naše civilizace tak trochu balí?

Benjamin Kuras: Dá se to tak říct. My jsme ztratili, co kdysi jasně vysvětlil konzervativní filozof Edmund Burke. Že aby společnost, kultura a civilizace mohla fungovat, tak tam musí být návaznost nejen horizontální, ale i vertikální. To znamená, že my navazujeme na něco před námi a musíme předávat něco těm dalším po nás a nám se stalo to, že jim v toho předáváme strašně málo.

Nám z těch dějin zůstala kvanta kvalitních nádherných tvořivých věcí. Když posloucháte evropskou muziku, která došla až k tomu komplexnímu kontrapunktu Bacha a Beethovena, jak se prolínají, jaká to je práce vytvořit ty nástroje a složit pro ně přesně harmonické věci, to je něco tak nádherného a povzbuzujícího a inspirujícího.

Itálie byla vždycky známá svými krásnými melodickými písničkami a tam dnes v rádiu na každé stanici slyšíte dupání a mlácení. To je šílené, to se zatím v Česku nestalo. Tady se ještě nějaká ta melodie objevuje.

Martina: Ale dobře, říkejme, že to je třeba móda, vkus a podobně. Nejste tady v tomto smyslu slova třeba už právě tím, co všechno jste prostudoval, napsal, přečetl, škarohlíd?

Benjamin Kuras: Já se to snažím poslouchat a mě tento typ zvuků bolí. Je to dobře, já nevím, jednou za týden si jít zatančit někam na louku, to se může líbit občas i nám starcům. Ale ono to tu duši ničí. A dokonce Aristoteles někde napsal, že: „Chcete-li změnit kulturu národa, změňte nejprve jeho hudbu.“ A ta se nám úplně vytrácí.

Martina: Nedávno jste prohlásil, že pokud se něco opravdu zásadně nezmění, tak máme před sebou posledních 10 a možná také jen 5 let sladkého života. A tak si říkám, jestli opravdu dostatek, klid a bezpečí jsou hodnoty, na které bychom podle vás měli v blízké budoucnosti zapomenout.

Benjamin Kuras: To jsou hodnoty, které by člověk měl udržovat co nejvíc. Klid a ticho místo trvalého hluku jsou dobré pro rekonstrukci duše.

A my jsme zapomněli, že máme duši. Naše duše si někam zalezla, ani o ní nevíme. A posloucháním té krásné muziky nebo koukáním na krásné obrázky a vyhledáváním inteligentních a oduševnělých textů, kterých má ta naše kultura obrovské množství, se ta duše regeneruje.

Jaká jsou zásadní rizika, která v dnešním světě Benjamin Kuras vidí? Proč, když naše civilizace zanikne, tak zaniknou všechny? Mají Evropu zachránit ženy? A proč existuje možnost, že jsou političtí představitelé s islámskými extremisty domluvení? Přečtěte si celý rozhovor.