4 největší katastrofy, které zasáhly v minulosti planetu + 1 jako bonus

Kataklyzma není pro Zemi nic nového – naše planeta si prošla nepřeberným počtem malých i větších katastrof. Asi žádná jejich přímé svědky nikdy nepotěšila, v součtu se však ze všech život vždy probral. Jak se však říká, tak dlouho se chodí pro vodu, až se ucho utrhne.

1. Srážka Země a Thei

Prakticky všechny předešlé katastrofy ale blednou ve srovnání s kataklyzmatem, které před 4,31 miliardami let postihlo celou planetu. Jednalo se o kolizi Země s hypotetickou planetkou Theia, zhruba velikou stejně jako dnešní Mars. Výsledkem srážky byl postupně vznik Měsíce, ale také roztavení většiny pozemského povrchu a jeho následné "přikrytí" deštěm padající vyvržené horniny. Pokud by podobná katastrofa postihla Zemi dnes, byl by to možná nejen konec civilizace, ale i života jako takového.

Také tentokrát však došlo zřejmě na posun vstříc evoluci života – bez Měsíce by totiž Země nebyla s to udržovat příliv a odliv, který jako meziplanetární motor pomáhal splachovat dávná pobřeží a hromadil na nich v kalužích zárodečné polévky budoucí složky života. Jestli by život vznikl i bez Měsíce, můžeme samozřejmě jen spekulovat – faktem ale je, že všechny důvody nahrávají nutnosti pro jeho vznik jako garantovi dalších změn na Zemi.

2. Velká kyslíková katastrofa

Co může pro jednoho být spásou, snadno se pro druhého může stát zkázou. Zhruba před dvěma a půl miliardami let se to znovu potvrdilo při jednom z největších vymírání v historii planety, tzv. velké kyslíkové katastrofě. Zatímco dnes vnímáme kyslík jako prvek potřebný pro život, první miliardy let na planetě tomu tak nebylo. Pro tehdejší anaerobní organismy byl kyslík naopak jedovatý.

Pak se však objevily sinice a naučily se praktikovat fotosyntézu – ohromně efektivní reakci, schopnou organismu dodávat energii z oxidu uhličitého a slunečního svitu. Sinice svým "odpadním" produktem fotosyntézy postupně proplnily celý ekosystém a vyhubily 95 procent do té doby dominující formy života.

3. Erupce sibiřské trapy

Pokud se těšíte na zmínku předešlých erupcí supervulkánu Yellowstone, těšíte se marně. Ani modernímu americkému strašákovi se totiž nerovná největší erupce v zaznamenatelné historii planety, jíž byla před zhruba 250 miliony let erupce rozsáhlé oblasti na Sibiři, dnes pro velké množství ztuhlé lávy označené jako sibiřské trapy.

Tato erupce doslova epických rozměrů způsobila zřejmě velké Permské vymírání, které zahubilo někde mezi 77 až 96 procenty tehdejších suchozemských druhů. Vlivem nedostatku slunečního světla došlo na nebezpečné snížení míry atmosférického kyslíku, které hrozilo zahubit život zcela. Ale samozřejmě – život nakonec přesto přežil, a dokonce se ke slovu dostali dominující dinosauři.

4. Dopad asteroidu Chicxulub

Začneme tím nejnevinnějším – impaktem, který před 65 miliony let znamenal konec éry dinosaurů. Jak si ještě ukážeme, z hlediska geologické historie planety jde o žertovnou prskavku. Asteroid Chicxulub o velikosti cca. 10 km dopadl na dnešní Yucatanský poloostrov a vyvrhl při tom 130 tisíc km krychlových materiálu. Impakt byl o to horší, že se dílem udál na pevnině a dílem na mořské hladině.

Nejen samotné střetnutí obou těles, ale i následná změna klimatu postihla na tisíce let celou planetu a znamenala zkázu pro pravěké veletvory. Svého druhu dinosauři nevymřeli – dochovali se nám jejich potomci třeba ve formě ptactva. Dominantní typy planety však nemohly přežít nedostatek potravy, a tak se otevřela cesta savcům.

BONUS Přerod Země na Venuši

Mnoho lidí se dnes možná obává vlivu člověka na životní prostředí. I pokud patříte mezi skeptiky změn klimatu, člověk má objektivně už půlstoletí schopnost spáchat pomocí jaderných zbraní poškození podobné tomu, jaké způsobil impakt asteroidu Chicxulub. Doposud se život poté, co vznikl, s podobnými kataklyzmaty vyrovnal. Může dojít na zánik člověka, ale nikoliv na život na celé planety? Anebo ne? Zhruba mezi 600 miliony let až 1 miliardou let v budoucnosti postupná souhra již dnes fungujících procesů zřejmě způsobí zánik veškerého planetárního života. Pachatelé jsou tři. Prvním je postupně urychlované zvětrávání hornin, které paradoxně někdy kolem 600 milionů let způsobí pokles atmosférického oxidu uhličitého pod míru nezbytnou pro udržení funkčnosti většiny typů fotosyntézy. Rostliny začnou ve velké vymírat a dojde na kolaps většiny ekosystémů.

Mezi 800 až 1200 miliardami let pak přestane ze stejných důvodů fungovat veškerá fotosyntéza. I pokud by se s touto šlamastykou život na Zemi vyrovnal, zhruba kolem 1 miliardy let se postupně zvyšující jas Slunce dostane skrze zvýšení průměrných teplot na 47 °C do bodu, kdy bude katastrofální skleníkový efekt nezvratný – a ze Země se začne stávat Venuše. I pokud by oceány měly šanci to zpomalit, nebudou již mezi námi. Tou dobou přirozeným prosakováním do zemské kůry zmizí čtvrtina světové vody – zbytek se vlivem vyššího jasu velmi rychle vypaří a skleníkový efekt ještě urychlí. Nejpozději za 1,1 miliardy let nebude na povrchu nic, snad krom nejodolnějších mikroorganismů, a lepší už to nebude.

Text: Ladislav Loukota