Výročí 1. 2. 2003 – let raketoplánu Columbia končí tragédií

Dnes je tomu již 15 let od chvíle, kdy se nevrátila Columbia. Americký raketoplán se 1. února 2003 při návratu doslova rozpadl v hustých vrstvách atmosféry. Sedmičlenná posádka neměla šanci na přežití.

Nejstarší raketoplán

Raketoplán Columbia byl služebně nejstarším z celé flotily. Svůj první let si odbyl už 12. dubna 1981 jako vůbec první ze všech raketoplánů. V roce 2003 měl za sebou již 27 kosmických startů, nepočítaje ten poslední.

Mise STS-107 byla na svou dobu atypická. Namísto k Mezinárodní kosmické stanici, která byla v té době ještě v počátcích své výstavby, zamířil raketoplán plánovitě na samostatnou vědeckou misi. Hlavním nákladem byla tedy vědecká laboratoř SpaceHub.

Ke startu došlo z Kennedyho kosmického střediska na Floridě 16. ledna se sedmičlennou posádkou ve složení: Richard Douglas Husband (velitel), William McCool (pilot), David Brown (první letový specialista), Kalpana Chawlaová (druhý letový specialista), Michael Anderson (třetí letový specialista), Laurel B. Clarková (čtvrtý letový specialista) a Ilan Ramon (palubní specialista, Izrael). Kvůli přítomnosti izraelského člena posádky byla s letem spojena i značná bezpečnostní opatření.

Do 81 sekundy vše OK

Start proběhl na první pohled v pořádku. Posádka se tak po dosažení oběžné dráhy a provedení obvyklých procedur pustila do plánovaného programu. Na Zemi mezitím skupina specialistů analyzovala videozáznamy ze startu, při kterých si všimla odloupnutí a nárazu kusu izolační pěny do náběžné hrany křídla raketoplánu zhruba v 81 sekundě po startu. Na tom by jinak nebylo nic obvyklé – k podobným incidentům došlo už při předchozích startech. Přesto specialisty v tomto případě zarazila jednak velikost a za druhé rychlost nárazu. Jejich žádost o snímkování povrchu raketoplánu armádou však byla následně zamítnuta na straně NASA a pro svou zprávu se museli spokojit jen s nepřesnými simulacemi.

V podstatě nic netušící posádka tak zahájila přípravy k návratu, které až na několik menších nesrovnalostí probíhaly bez větších problémů. Ve výšce kolem 71 km však začala čidla hlásit mírně vzrůstající teplotu v prostoru levého podvozku. Následující sled událostí byl velice rychlý. Řídicí střediska v důsledku informací z čidel kontaktovalo velitele, který už jen stačil říct „Rozumím…“. V ten okamžik došlo ve výšce 63 km při rychlosti 5,5 km k odtržení levého křídla raketoplánu a jeho destrukci.

Smrtelně horké tření

Trosky raketoplánu dopadly na území několika států. Bezprostředně po havárii byla ustanovena vyšetřovací komise. Navzdory vyšetřování už v průběhu letu nebylo okamžitě jasné, že za havárii může právě náraz izolace během startu – mnoho specialistů bylo toho názoru, že něco takového nemůže poškodit tepelnou ochranu raketoplánu natolik, aby nevydržel návrat hustou vrstvou atmosféry, při kterém byly jeho části vystaveny vysokým teplotám.

Vyšetřování nakonec potvrdilo to, co již víme. Že za zkázu raketoplánu Columbia mohl úlomek tepelné izolační hmoty z externí nádrže ET, který při nárazu poškodil náběžnou hranu levého křídla raketoplánu. Ta následně nevydržela tepelné namáhání při návratu, v důsledku čehož došlo ke vniknutí horké plazmy do prostoru levého křídla.

Komise zároveň vypracovala celou řadu doporučení. Pro budoucí lety byl raketoplán vždy před připojením k Mezinárodní kosmické stanici fotografován, aby bylo možné odhalit případné poškození tepelné ochrany. A astronauti obdrželi i nástroje k její opravě. Ty dokonce využili hned při následující misi po obnovení letů. Zcela zabránit odlupování izolační pěny z palivové nádrže ET však nebylo možné.

K obnovením letů raketoplánů došlo až 26. července 2005 startem raketoplánu Discovery. V té době už po havárii zbývaly ve flotile pouze tři raketoplány Discovery, Atlantis a Endeavour a bylo jisté, že po dokončení stavby Mezinárodní kosmické stanice dojde k úplnému ukončení jejich letů. Na ten úplně poslední se vydal raketoplán Atlantis 8. července 2011.

Od havárie raketoplánu Columbia nezemřeli během kosmické mise žádní další lidé.