Osidlování vesmíru začalo. Asgardii, „první“ národ v kosmu, založila skupina vědců

Prozatím za projektem stojí skupina vědců včetně Leny de Winne, jež po 15 let pracovala v Evropské kosmické agentuře, která vizi Asgardie před pár dny představila veřejnosti. Projekt pramení z vídeňského Aerospace International Research Center (AIRC) založeného před třemi lety ruským miliardářem a vědcem Igorem Ashurbeiylim, mimo jiné donedávna také ředidelem zbrojovky SPA Almaz stojící za produkcí řady protiletadlových a balistických střel…

Národ mimo Zemi (žijící na Zemi)

Prozatím se jeho "výsostné území" bude skládat pouze z připravovaného satelitu, jehož start je plánován na příští rok. "Zakládající otcové" Asgardie však doufají, že časem bude jejich území uznámo Spojenými národy a snad i jinými globálními státy. Stát by se tak mohlo zpočátku symbolicky, časem však Asgardie může prý přerůst ve skutečné místo k životu – orbitální stanici nabízející 400 kilometrů nad Zemí skutečně svobodné a deklarovaně pacifistické místo k životu.

Ruský šílenec?

Ashurbeiyli na tiskové konferenci v Paříži, jež oznámila projekt Asgardie, údajně vtipkoval o "šíleném ruském raketovém inženýrovi, který mluví nesmysly", dá se však předpokládat, že jeho napojení na ruský aeronautický výzkum může projektu vypomoct podobně jako jiné již existující vize – ruské konexe má jak projekt Starshot plánující vyslat sondy k hvězdám, tak i futuristický supervlak Hyperloop. Oba přitom z fáze nadějné vize postupně vykračují směrem k realizaci.

Prozatím se však zdá, že "Asgarďanům" postačí relativní uznání autonomie skrze vydávání občanství a pasů. Zájem o ně má vzbudit například proklamované nabídnutí Asgardie jako "nezávislé platformy bez svázání pozemskými státními zákony". To by už mohlo zajímat řadu investorů ze soukromého sektoru, a Asgardie by se tak vlastně mohla namísto utopického místa překrývat s daňovým (a výzkumným) rájem.

Ne tak první, jak by jeden čekal

To celé však jenom za předpokladu, že se právníkům Asgardie podaří prokličkovat mezi Kosmickou smlouvou (Outer Space Treaty, 1963), která už skoro po půlstoletí zakazuje nárokovat si oblasti mimo Zemi. Asgardie by ji možná mohla obejít, poněvadž nejde o územní nárok pozemského státu, ale jen množiny jednotlivců. Profesor Sa'id Mosteshar z London Institute of Space Policy and Law, osloven ohledně Asgardie novináři z BBC, však o úspěchu pochybuje.

Mars One

Skutečnost, že prozatím proponenti Asgardie navíc plánují finance na zářnou budoucnost vybírat pomocí crowdfundingu indikuje, že tvůrci projektu nemají žádný reálný plán, jak Asgardii zaplatit. Tím se ostatně celá vize nemálo podobá několik let starému projektu Mars One, jenž plánoval vyslat k Rudé planetě kolonisty a vizi financovat skrze konstantní reality show. Problém je, že ta by začala generovat peníze až po vzniku samotné kolonie, jenže vývoj permanentní základny na jiné planetě předtím musí nutně vyjít na miliardy až desítky miliard dolarů. Mars One proletěl médii, zjitřil pozornost a poté vyšuměl jako řada internetových zpráv. Asgardia má nakročeno k tomu předvést něco podobného.

Zákaz jaderných testů a celestiánská vlajka

Nakonec ani o zcela první projekt podobného ražení ve skutečnosti nejde. V roce 1949 založil ekcentrický spisovatel James T. Manhan identicky působící stát jménem Nation of Celestial Space – dle jeho popisu tento obsáhl rovnou celý vesmír krom Země! Akce byla spíše "marketingovou akcí" ve snaze zamezit atmosférickým a vesmírným testům jaderných zbraní a možná i ona trochu napomohla mezinárodním úmluvám zakazujícím podobné detonace – OSN totiž na konci 50. let krátce vyvěsila celestianskou vlajku. Smlouva o zákazu byla přijata v první polovině 60. let – ironicky jde o Smlouvu o částečném zákazu jaderných pokusů, jakéhosi bratříčka Kosmické smlouvy podepsané ve stejném roce, jež nyní „tak trochu“ brání vzniku Asgardie.

Asgardia tak možná některými svými výsledky nebude úplně realistický koncept – podobně jako Mars One však naznačuje, že zájem o vesmír začíná po půlstoletí opět významně ožívat. Spolu s tím se zvyšuje i naděje, že někdo převezme štafetu a celou myšlenku do důsledku dokončí. Skutečnému státu se však nejspíše přiblíží až ve chvíli, kdy alespoň vypustí svého prvního astronauta.

Text: Ladislav Loukota