12. května 2022 07:45 Miroslav Honsů

Zkáza Rudé armády u Charkova: Statisíce vojáků skončily v obklíčení, následoval masakr

Bitva o Charkov v květnu 1942 zničila Stalinovy naděje na zvrat ve válce. Výsledkem byla nejhorší porážka v historii Rudé armády.

Po odražení německého útoku na Moskvu na konci roku 1941 se Stalin rozhodl přejít do ofenzivy, jejímž cílem se měl stát ukrajinský Charkov obsazený Němci už 24. října 1941. Velením operace pověřil maršála Semjona Timošenka, rodilého Ukrajince, který bojoval už za cara a při německém útoku v roce 1941 neúspěšně bránil Kyjev.

Timošenko pod svým velením soustředil na první pohled impozantní síly – 765 000 mužů, 1 176 tanků a 926 letadel si mělo vybojovat cestu přes Severní Doněc a město Izjum a porazit německou 6. armádu, jejímž velitelem se čerstvě stal budoucí polní maršál Friedrich von Paulus. Ten měl v tu chvíli k dispozici 350 000 mužů, 447 tanků a 591 letadel.

Boje začaly hned 1. ledna 1942 a Timošenkovi se zpočátku dařilo. Jeho armády překročily Doněc, prorazily německou obranu a vytvořily výběžek pojmenovaný podle malého města Barvenkovo. Sověti ale zároveň utrpěli značné ztráty a v březnu a dubnu, kdy nastalo blátivé období zvané rasputica, se jejich postup zastavil. Rozhodující fázi bitvy o Charkov zahájil Timošenko 12. května 1942 dvojitým úderem s cílem sevřít německé, rumunské a italské jednotky do kleští. Výsledkem byl ale pravý opak.

Příliš vzdálený Charkov

Zdlouhavé přípravy Sovětů k útoku neunikly německé pozornosti, a Rudá armáda tak přišla o moment překvapení. Němci se v silném dešti a na rozblácené půdě tvrdě bránili, utrpěli ale značné ztráty – jen během prvních 72 hodin bojů bylo zničeno 16 praporů 6. armády. Severní rameno Timošenkových kleští se po tvrdém a velmi pomalém postupu nakonec probojovalo až na 20 km od Charkova, ale v tu chvíli do bojů zasáhla německá Luftwaffe.

Přestože její hlavní síly pod velením Wolframa von Richthofena, který byl vzdáleným příbuzným slavného Rudého barona, vázaly na Krymu boje o Sevastopol, dokázaly německé stíhače a bombardéry nejen vybojovat vzdušnou nadvládu, ale nakonec i postup obou ramen sovětských obkličovacích kleští zastavit. Velkou roli při tom sehrálo Timošenkovo zmatečné velení, kdy sovětský generál nedokázal využít příhodné situace hlavně na jižním směru útoku a trval na frontálním postupu.

Německý protiútok

Už 17. května 1942 po silné dělostřelecké přípravě Němci přešli sami do útoku, který směřoval z jižního směru od Aleksandrovky (ukrajinsky Oleksandrivka) proti Barvenkovskému výběžku. Tanky III. armádního sboru generála Ewalda von Kleista podporované XLIV. sborem postoupily během prvního dne o deset kilometrů, přičemž Luftwaffe ničila zásobovací kolony v týlu sovětských jednotek. Německé vzdušné a pozemní síly při tom předvedly excelentní koordinaci – letecká podpora zasahovala na vyžádání do 20 minut a jen 18. května zničila Luftwaffe 130 sovětských tanků a na 500 vozidel.

Úpěnlivé žádosti Timošenka o povolení k ústupu Stalin opakovaně zamítl, což mělo jednoznačný důsledek. Operace, kterou německý generální štáb nazval Fridericus, vedla k obklíčení velké části sil Rudé armády v Barvenkovské kapse, kde byly na malém prostoru asi 15 km2 natěsnány statisíce vojáků a tisíce kusů techniky. Jednotky se přitom zcela promíchaly a nezkušení vojáci propadali panice.

Zkáza v obklíčení

První pokus probít se z obklíčení podnikla Rudá armáda 25. května, kdy se řady Rudoarmějců za hromového pokřiku „Uráááá“ rozeběhly proti německým pozicím. Kulometčíci měli snadnou práci, nemuseli ani mířit a stovky útočníků padaly k zemi. Luftwaffe pak natěsnané sovětské jednotky decimovala clusterovými protipěchotními pumami SD2, zatímco obrněnou techniku ničily pumy SC250.

Už 28. května se zhroutil organizovaný odpor a jednotky se snažily na vlastní pěst probít z obklíčení, podařilo se to ale jednomu z deseti. Skupiny vojáků a tanků, které prorazily ven, napadala Luftwaffe nebo je ničila palba ze 105mm a 150mm dělostřelectva.

Důsledky sovětského pokusu o dobytí Charkova byly tragické. Timošenko ztratil přes 277 000 zabitých, pohřešovaných nebo zajatých vojáků, dalších 106 000 jich bylo zraněno. Rudá armáda také odepsala přes 1 200 tanků, téměř 2 000 děl a houfnic, 3 300 minometů, 542 letadel a 57 000 koní. Zcela zničeno bylo 16 střeleckých a šest jízdních divizí a také čtyři tankové brigády. Němci přišli o 30 000 vojáků, 108 tanků a 49 letadel.

Vzhledem k tomu, že se kotel udržel nebývale krátce, jen asi 10 dnů, přišel Jihozápadní front prakticky o kompletní velitelskou strukturu – tři generálové padli v kulometné palbě, zanikly celé štáby, téměř nikoho se nepodařilo z obklíčení evakuovat. Ze Stalinova ambiciózního plánu se stala zřejmě nejhorší porážka v celé historii Rudé armády, která navíc otevřela Němcům cestu do Stalingradu, kde o několik měsíců později zničené divize citelně chyběly.

ZDROJ: Military Wiki

Miroslav Honsů

Miroslav Honsů

redaktor FTV Prima

Všechny články autora
Newsletter

Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů

Populární filmy na Prima Zoom