Putin mohl zničit oligarchy. Zvolil cestu diktátora, který má pro odpůrce jedinou odpověď

Jedním z rysů nezdravé politické situace v zemi je skutečnost, že nedochází ke střídání moci. Absolutní vládce si uzurpuje takové pravomoci, aby ovládal jak moc zákonodárnou, tak výkonnou i soudní. Ideální je být hlavou všeho, ale často stačí vyvolat takový strach a represe, aby „nezávislé“ systémy ve skutečnosti plnily přání hlavy státu. Ale nejprve je potřeba se do čela země dostat.

Ve středu 25. prosince 1991 v 19:32 nahradila na kupoli Kremlu ruská vlajka tu sovětskou. Sovětský svaz byl formálně rozpuštěn o šest dní později. Právě rozpad SSSR považuje prezident Putin za největší tragédii, která kdy zemi potkala a dlouhodobě se snaží získat starou moc SSSR zpět. I to je důvodem, proč mu tak zásadně vadí pronikání NATO a EU do postsovětského prostoru. Do své sféry vlivu zahrnuje i bývalé sovětské satelity, jakými bylo i bývalé Československo.

Opatrujte Rusko

„Za okamžik se Boris Nikolajevič obrátí ke mně a řekne: Opatrujte Rusko.“ Tak popisuje Vladimir Putin fotografii, na které stojí za odcházejících a loučícím se prezidentem Borisem Nikolajevičem Jelcinem. Ten k 31. prosinci 1999 abdikoval a do křesla prezidenta pustil právě Putina. Ten začíná vládnout zemi, která je v nelehké ekonomické situaci. Okamžitě po Jelcinově abdikaci se začaly chystat regulérní volby. To v praxi znamenalo rychlý a intenzivní předvolební boj. Díky velmi špatnému zdravotnímu stavu předchozího prezidenta začaly v té době mít vliv na vládu v Rusku oligarchové a na ně navázané skupiny, což v praxi znamenalo, že nový prezident s nimi musel přijít do styku.

V minulosti byl Putin ředitelem Federální bezpečnostní služby (nástupkyně KGB) a měl tudíž k dispozici veškeré tajné informace týkající se kriminální činnosti i zneužívání mocenského postavení. Mohl se stát tím, kdo zcela radikálně odstřihne oligarchy od moci, nebo tím, kdo ve spolupráci s nimi bude vládnout. „V roce 1998 projevil Putin svou loajalitu tím, že pomohl k útěku z Ruska svému bývalému nadřízenému Anatoliji Sobčakovi, jenž byl v té době obviněn z finančních podvodů,“ píše Roksolana Dryndak ve své diplomové práci.

Těsně před prvním nástupem do prezidentské funkce jej coby premiéra čekalo i velmi nesnadné řešení krize na severním Kavkaze, kde se dlouhodobě Čečensko snažilo osamostatnit. Putin sáhl k brutálnímu řešení silou a jako hlavní prezidentský kandidát, který nakonec svou nominaci proměnil, se mohl chlubit tím, že „vyhrál“ čečenskou válku.

Oligarcha – spojenec i nepřítel

Už při první volbě prezidenta v roce 2004 byl velmi známou mediální figurou, a to zejména díky podpoře ruského oligarchy Borise Berezovského. Byl to on, kdo Putina doporučil Jelcinovi a zároveň mediálně podpořil jeho prezidentský boj. Kromě jiného vlastnil podíl v několika televizních společnostech, kde Putin jako prezidentský kandidát často vystupoval a obhajoval své názory.

Později došlo k tomu, že celostátní vysílání televize ORT, které z části patřilo Berezovskému, získalo díky Putinovu prezidentskému výnosu přízvisko „národní“, což znamenalo díky státním slevám výrazně větší zisky. Berezovskij se později za Putinovu stranu dostal i do ruské Dumy (obdoba parlamentu). Když začal prezidenta kritizovat, byl obviněn ze zpronevěry a nakonec raději z Ruska emigroval a v roce 2013 podle všeho spáchal v Londýně sebevraždu.

Jeho příběh je typický pro systém Putinova vládnutí. Pokud budete podporovat Putinovy zájmy, je vše v pořádku, jakmile se dopustíte „hříchu kritiky“, můžete zemřít. Seznam zavražděných kritiků je dlouhý. Od novinářů po oligarchy či politické oponenty. Vladimir Putin je člověk, který má celý život blízko k silovým složkám a často volí spíše sílu než diplomatické řešení.

Když se novináři ptali na záruky toho, že v Čečensku znovu nepropuknou nepokoje, prohlásil: „Víte v čem spočívá záruka? Já vám to zopakuji. Bandité budou zničeni. Kdo vezme do ruky zbraň, ten to nepřežije.“ Připomíná to citát připisovaný Stalinovi: Není člověk, není problém. Během své cesty vzhůru Putin poznal celou řadu vlivných lidí a podle psychologického posudku sice nedává najevo emoce, ale umí si rychle vytvářet přátele. Ty následně dál využívá při své cestě za mocí, která podle některých analytiků podezřele připomíná diktaturu.

Kdo zná prezidenta?

Vladimir Putin si je vědom síly informací, dezinformací i obrazového sdělení. Když finská novinářka Jessikka Aro v knize Putinovi trollové popsala fungování dezinformační farmy nedaleko Petrohradu, byla to on-line ukázka boje v rámci hybridní války, jež se vedla směrem ven.

Ve stejné době se ale prezident Putin předváděl domácímu publiku jako člověk, který miluje sibiřské tygry a zasazuje se o jejich ochranu, zvládá polonahý jízdu na koni a umí najít při potápění antickou amforu, která čekala na dně očištěná od nánosů řas. Ve funkci je už přes dvě desetiletí a změna ústavy, k níž došlo během jeho vlády, mu umožňuje v roce 2024 znovu kandidovat na prezidenta. Je otázkou, zda bude mít silného protikandidáta. Putin ovládá média a oponenti podezřele často končí ve vězení. Posledním příkladem je Alexej Navalnyj, který skončil po otravě v Německu a po návratu do Ruska byl okamžitě zatčen. V takové atmosféře se protikandidát bude hledat velmi těžko.

Zdroj: R. Dryndak: Cesta Vladimira Putina moci