Pomsta se blíží – Francie proti teroristům vysílá letadlovou loď

Nedávné teroristické útoky v Paříži znovu připomněly, jak je hrozba islámských teroristických radikálů akutní. Jeho nejmarkantnějším projevem je bezesporu samozvaný Islámský stát, který se rozpíná po území Iráku a Sýrie. A právě proti němu země galského kohouta teď vysílá svou vlajkovou loď – letadlový nosič Charles de Gaulle. Cíl její nové mise oznámil prezident Hollande přímo na palubě. Ovšem vyslání lodě není přímým důsledkem teroristických útoků v Paříži, Francie posílení koaličních sil bojujících proti Islámskému státu svou vlajkovou lodí plánovala už dříve. Teď má o to silnější důvod.

Nicméně stroje francouzského letectva útočí na pozice islámských teroristů na území Iráku už několik měsíců vedle USA, V. Británie, Kanady či Austrálie a dalších, Francie dokonce vyslala svůj letecký kontingent jako první společně se Spojenými státy. Nyní na jedné ze základen ve Spojených arabských emirátech působí na 800 příslušníků francouzského letectva, odkud vysílá své bojové stroje, další jsou umístěny v Jordánsku a v Perském zálivu jsou i francouzské válečné lodě. Teď se k nim přidá i Charles de Gaulle.

Největší a zároveň vlajkovou loď francouzského námořnictva pojmenovanou Charles de Gaulle začali stavět v brestských loděnicích DCN v roce 1989. Stala se tak první a vlastně zatím jedinou letadlovou lodí s jaderným pohonem, která vznikla mimo území Spojených států. Francouzská vláda rozhodla o stavbě dvou jaderných letadlových lodí už v roce 1980. Ty měly nahradit tehdy používané konveční letadlové lodě třídy Clemenceau, jejichž vznik spadal do padesátých let. Technické i finanční potíže a krácení rozpočtů však zapříčinily, že základní kýl první lodě, která měla nést původně jméno Richelieu, byl položen až v roce 1989. Na vodu byla spuštěna v roce 1994, ovšem dokončovací práce se táhly ještě další léta. Na první zkušební plavbu tak Charles de Gaulle vyrazil až o dalších pět let později. Ze stavby druhé lodě nakonec sešlo úplně.

Je to zmetek?

Aby nebylo všem problémům konec, během testů se zjistilo, že letová paluba je příliš krátká pro vzlety průzkumných a sledovacích letounů E-2C Hawkey. Loď tak putovala zpět do loděnic, kde jí palubu prodloužili o 4,4 m. Tento konstrukční lapsus vyvolal lavinu kritiky celého programu nové letadlové lodě a média jej náležitě rozmázla. Nicméně faktem bylo, že dodatečné přestavění lodě navýšilo celkový rozpočet jen o nepatrné setiny procent.

Do služby byl Charles de Gaulle zařazen na konci roku 2000, ovšem problémy s vodními hnacími vrtulemi si vynutily další několikaměsíční opravy. Francie přitom v roce 2000 vyřadila z výzbroje poslední konvenční letadlovou loď Foch, takže ne zcela připravený Charles de Gaulle byl a dodnes je jediným letadlovým nosičem francouzského námořnictva. Trvalo ještě několik let, než se loď stala plně bojeschopnou, nicméně během dodatečných zkoušek se na konci roku 2001 zapojila i do operace Enduring Freedom.

Loď velikosti městečka

Loď na délku měřící 261 m a vážící 38 tisíc tun disponuje letovou palubou o délce 195 m a šířce 64 m. Jsou to sice úctyhodné hodnoty, ale francouzská chlouba je přece jen o něco menší než americké jaderné nosiče, které dosahují délek přes 300 m. Posádku tvoří bezmála 2 tisíce mužů, z toho 600 připadá na letecký personál. Loď však může v případě potřeby pojmout ještě asi 800 mariňáků nebo 500 tun dodatečného nákladu. Charles de Gaulle využívá ke startu letadel dva parní katapulty americké výroby dlouhé 75 m. Jde o typ C13, který je instalován i na amerických lodích třídy Nimitz.

Kapacita nosiče je až 40 letounů, což je zhruba polovina kapacity amerických letadlových lodí. Hlavní bojovou sílu dnes představují moderní univerzální stroje Dassault Rafale M a starší, i když modernizované útočné letouny Super Etendarde. Vedle nich z paluby operují i tři letouny včasné výstrahy a sledování, konkrétně jde o americký typ E-2C Hawkey, a také vrtulníky. Používají se typy SA365 Dauphin, EC725 Caracal nebo AS532 Cougar i nejnovější NH90.

Ale hlavní jsou zbraně!

Lodi nechybí ani výzbroj sloužící k obraně proti útočníkům. Hlavním prvkem jsou protiletadlové řízené střely s dosahem až 30 km typu Aster 15. Ty jsou schopné sestřelovat i protilodní střely a jsou umístěny ve čtyřech osminásobných vertikálních vypouštěcích silech. Obranu na kratší vzdálenosti zajišťují protiletecké střely Mistral s dosahem 4 km v počtu dvanácti kusů a také osm dálkově ovládaných stanic s kanóny Nexter ráže 20 mm s dostřelem 8 km. Srdcem lodě jsou dva jaderné reaktory, každý o výkonu 150 MW, stejné se používají i ve francouzských jaderných ponorkách třídy Le Triomphant. Reaktory pohánějí dvě parní turbíny a čtyři turbogenerátory, přičemž celá pohonná soustava umožňuje lodi plout rychlostí až 50 km/h.

Charles de Gaulle byl původně vybaven bojovým systémem Senit, který umožňoval sledování až 2 tisíce cílů naráz. V roce 2007 byl však nahrazen mnohem výkonnějším systémem Sytex spojeným se satelitní komunikační aparaturou Syracuse III. Právě onoho roku loď prošla první rozsáhlou generální opravou, při níž dostala i nové palivo pro reaktory. Do té doby stihla dvanáctkrát obeplout zeměkouli, strávila 900 dnů na moři a její letouny podnikly z paluby více než 19 tisíc startů. Do služby se vrátila v roce 2008, přičemž modernizovány byly i její letouny Rafale M, které od té doby můžou nosit i protilodní střely. Další revizní prohlídku a opravy by měla loď absolvovat v tomto roce.

DP