Kurdové, Turci, Pešmergové… Kdo je kdo ve válce, kterou USA ignorují a Evropa nevidí?

Turecko ve světové knize faktů

Americká CIA vede na svých stránkách World Facts Book a z ní vyplývá, že Turecko je sevřená společnost s jedinou „větší“ menšinou. Tou jsou právě Kurdové, jichž je 19 %, zatímco Turků je 70–75 %. To, co zbývá do celku, jsou ostatní menšiny. Země, která měla v červenci loňského roku 81 257 239 obyvatel (ano, takhle detailně to CIA udává) se skládá z 99,8 % muslimů, převážně sunnitů, a zbylá 0,2 % připadala na křesťany, židy a ostatní náboženství.

Co Turkům vadí?

Velmi zjednodušeně řečeno, Turkům leží v žaludku dlouhodobá snaha Kurdů o vytvoření vlastního státu, což by mimo jiné znamenalo, že by Turecko, jež se cítí být lokální velmocí, přišlo o část svého území. Ve velké nadsázce se to dá přirovnat, jako kdyby Moravané dlouhodobě usilovali o vytvoření samostatného moravského knížectví, jež by se od Česka odtrhlo, čím by zmenšilo jeho rozlohu. Jenže zatímco u nás se podobné záležitosti řeší švejkovsko-cimrmanovským přístupem k věci vytvořením imaginárního Valašského království s Bolkem Polívkou a slivovicí v čele, v Turecku je to přes generace táhnoucí se problém řešený zbraněmi.

Divokým Kurdistánem

Když Karel May napsal druhý díl sedmidílné série Ve stínu Pádišáha (v originále Im Schatten des Grossherrn), pojmenoval ho Divokým Kurdistánem. Z toho vyplývá, že Kurdové a „země Kurdů (Kurdistán) nebyli zcela neznámým pojmem, byť přiznejme, že knihy Karla Maye jsou dobrodružně napsanou fikcí. Kurdové jsou samostatné etnikum žijícím nejen v části Turecka, ale i Íránu, Iráku a Sýrie, a jejich ustálený původ kladou etnografové do 12.–13. století. Do té doby se jednalo o místní označení kočovných kmenů Blízkého východu, které se odlišovaly jak od Syřanů, tak od Peršanů či Arabů.

Kurdové jako etnikum mají v historické paměti ústrky a pokusy o genocidu, například ze strany Saddáma Husajna, který proti nim použil smrtící plyn, nebo ponižování a ústrky ze strany Turecka, kdy „otec Turků“ a zakladatel moderního tureckého státu Kemal Atatürk zmařil jedinečnou příležitost. Po skončení 1. světové války se rýsovala šance na vznik samostatného kurdského státu podobně, jako se po té následující otevřela možnost vzniku státu židovského. Jenže Atatürk nejenže situaci neumožnil, ale dokonce se rozhodl oficiálně tuto menšinu zcela ignorovat. Oficiálně byly minoritami v „jeho“ Turecku Řekové, Arméni a Židé.

Kurdové si založili svou Kurdskou stranu pracujících (PKK), kterou Turecko vyhodnotilo jako teroristickou organizaci a k jako takové se k ní začalo chovat. Na druhou stranu je fér přiznat, že její členové skutečně brali do rukou zbraň s cílem mít vlastní stát a skutečně se teroristických činů dopouštěli. Roku 1974 se kolem studenta Daniela El-habiba na univerzitě v Ankaře semkla skupina radikálů s ambicemi opět podnítit snahu o založení kurdského státu. V prvopočátcích se skupina nazývala kurdští revolucionáři a měla levicové ambice. A levicově orientované revoluce skutečně až příliš často s sebou nesly vraždy a krveprolití. PKK se z této organizace vyklubala o 4 roky později a zároveň od stejného data, tedy od roku 1978, se píše ozbrojená snaha, tedy boj Kurdů za nezávislost, což PKK vyneslo ze strany Turecka zařazení na seznam teroristických organizací.

Touto informací možná pro mnohé začínají dávat smysl vojenské akce tureckých vojáků v Sýrii, byť bráno přísným pohledem mezinárodního práva by vůbec neměli překročit hranice. Tentokrát se jako záminka pro boje vynořila snaha o vytvoření bezpečnostního koridoru pro syrské uprchlíky z Turecka. Recep Tayyip Erdoğan se rozhodl pro bezprecedentní krok, který prohloubí nestabilitu v regionu.

Pešmergové

Kurdové mají svou vlastní, samozřejmě z hlediska mezinárodního práva neoficiální armádu. Pešmerga a její členové pešmergové (kurdsky pêşmerge znamená na smrt jdoucí) měli za úkol chránit rozsáhlou kurdskou autonomii v Iráku, kde mají Kurdové poměrně velkou autonomii. Nabízí se přirovnání, které ostatně jako kterékoli přirovnání kulhá. Pešmergové jsou ozbrojenou milicí Kurdů podobně, jako Lidové milice byly ozbrojenou milicí československých komunistů.

Pešmergové bojovali po boku USA a dalších spojenců proti Islámskému státu. Pokud spoléhali na reciprocitu, tak se ze strany prezidenta Trumpa dočkali naprosto absurdního výroku, že „Kurdové nám v Normandii taky nepomohli“. A protože Turci mají jak materiální, tak početní převahu, uchylují se Kurdové do „bezpečí“, velmi křehkého a politicky velmi ošemetného, do Sýrie. Spojují tedy svou aktuální budoucnost s mužem, proti kterému ještě nedávno bojovali. Bashar al-Assad je prezidentem, který poučen „arabským jarem“, neustoupil požadavkům demonstrantů, ale naopak vyhrotil situaci do občanské války. Ale to už je zcela jiný příběh, byť jeho důsledky Kurdové pocítili na vlastní kůži.

Text: Topi Pigula