Jak bojuje francouzská armáda: přes špatnou pověst překvapivě dokonale!

Z francouzské armády si lidé často dělají legraci. Vychází to především z rychlého pádu Francie za druhé světové války a taky z ne úplně hrdinného válčení po válce, které se projevilo třeba porážkou u Dien Bien Phu.

Jenže nepochopení moderního francouzského stylu boje je jen ukázkou toho, jak moc se liší od vojenských strategií jiných velmocí. Zatímco Rusko sází na masivní nasazení silné vojenské techniky v obrovském množství a USA se snaží (ne vždy úspěšně) o chirurgicky přesné údery supermoderními stroji, Francie si našla vlastní cestu, jak porazit nepřátele.

V čem spočívá francouzská vojenská taktika a strategie? Je založená na co nejlépe naplánovaných malých, ale smrtících operacích – nejčastěji provedených za bojovými liniemi nepřátel. Francouzi také umějí dokonale využívat spolupráci s jinými armádami: pokud mají podporu, vyniká jejich vojenský potenciál ještě více.

Jak vyhrává Francouz?

Typickým příkladem úspěchu, který tato vojenská doktrína zaznamenala, je francouzská vojenská intervence ve Středoafrické republice během dubna roku 2007. Na ní se dá výborně ukázat, jaké jsou silné i slabé stránky francouzské vojenské taktiky – a současně to umožní předvídat, jak by mohly vypadat francouzské útoky třeba proti Islámskému státu a jeho spojencům.

Aby zastavili rebely postupující od súdánských hranic, nasadili Francouzi minimální sílu, ale zato na nejcitlivějším místě nepřítele. Na operaci se podílel jediný vojenský letoun a dvě vlny mužů ze speciálních jednotek: podle analytiků jen pár tuctů špičkově vycvičených vojáků. Ti se spustili do bojové oblasti na padácích – a to za záda útočících nepřátel. Podařilo se jim bleskově zlikvidovat velitele i klíčové vybavení rebelů. Celá operace byla zcela tajná a veřejnost se o ní dozvěděla až týden poté, co proběhla.

Podobně vypadala i francouzská intervence v Mali v lednu 2013. Francouzská armáda tam navíc ukázala, jak dokonale umí koordinovat různé typy operací: od speciálních jednotek přes tanková vojska a letectvo. Vše pracovalo jako jeden hodinový strojek, který téměř nedělá chyby. Francouzům se jejich nepřátelé vysmívali, že mají víc generálů než obyčejných vojáků. Jenže ono se ukazuje, že v moderní době to vůbec není špatné – precizní koordinace, dokonalé načasování a přesná analýza informací mohou být důležitější než tisíce vojáků v poli...

Potrestat viníka a stáhnout se zpět

Francouzi přitom v Mali operovali v pro ně nezvyklých podmínkách proti dobře ozbrojenému a odhodlanému nepříteli – a navíc sami neměli dostatek zásob. Dokázali je však dokonale využívat a své nepřátele především uměli překvapit velmi odvážnými operacemi, které byly pro protivníky příliš rizikové, aby je vůbec dokázali předvídat. V Mali i předtím ve Středoafrické republice se francouzští vojáci dostávali na místa bojů pomocí seskoků z vysoké výšky – a ještě k tomu v noci: vojáci přitom takto seskakovali do míst, odkud neměli šanci se dostat. V případě neúspěchu by to znamenalo pohromu, ale nikdy k tomu (pokud je známo) nedošlo.

Francouzi dobře znají vlastní velmi omezené možnosti a umějí s nimi pracovat. Pro Američany je to často směšné, ale současně to přináší vynikající výsledky. Generálové znají limitovaný potenciál svých jednotek, a tak jim stanovují omezené cíle – ale díky tomu, jak jsou výsledky operací úspěšné, to dokáže na nepřátele vyvíjet enormní tlak. A to nejen reálný, ale také psychologický: Francouzům se jen výjimečně stává, aby dopřáli nepřátelům úspěch – což zcela logicky omezuje nadšení protivníků.

Na rozdíl od Američanů se Francouzi nepokoušejí řešit situaci v zemi: jen krutě a účinně potrestají viníka a potom své vojáky stahují zpět. Je to možná poněkud staromódní, ale francouzská armáda je klasický nástroj určený k zabíjení, nikoliv na policejní nebo humanitární úkoly. A právě koncentrace na to jediné, co je pro armádu opravdu důležité, dělá z Francouzů tak nebezpečné hráče.

Francouzi jdou i do rizika

Přináší to i spoustu rizik. Například při výsadcích na Mali neměli francouzští paragáni téměř žádné zásoby vody. Američané, Rusové nebo Britové by bez tak zásadního zdroje do boje nešli – Francouzi ale znali dost dobře oblast na to, aby věděli, kde a jak se jejich muži k vodě bez boje dostanou. Nemusí to samozřejmě vždy vyjít, ale buď to „frantíci“ umí tak dobře, anebo jim prostě jen přeje štěstí. To ostatně věděl už Winston Churchill – podle něj bez štěstí je každá vojenská operace odsouzena k průšvihu.

Petr Kliment