Dálkově ovládané tanky poprvé vyzkoušeny v Sýrii. Proč se tu neosvědčily?
Ruský experimentální tank Uran 9 se v Sýrii brutálně neosvědčil. Tady jsou důvody.
Víc než sto odborníků varovalo Spojené národy v uplynulém roce před rizikem vojenských robotů. Vypadá to, že éra Terminátorů je na spadnutí, zprávy z bojišť však na první pohled působí podstatně méně sofistikovaně. Ruský pilotní program, který v Sýrii testoval dálkově ovládaný pozemní dron, tank Uran-9, totiž fatálně selhal prakticky ve všech ohledech. Znamená to, že jsou obavy z vojenských strojů předčasné?
Uran 9 – známka hodnocení: nedostatečná
Výsledky polních testů byly zveřejněny na ruské bezpečnostní konferenci pořádané na konci jara na petrohradské Kuzněcovově námořní akademii, a nevypadají nikterak dobře. Uran-9 má zprvu solidní výpravu. Jako podpůrný vůz disponuje váhou 10 tun, hlavním automatickým kanónem ráže 30 mm a čtyřmi protitankovými střelami. Určen je zejména proti nepřátelské pěchotě a lehkým vozidlům, vzhledem ke své redundanci by si však ve vyšším počtu mohl troufnout i na tanky. V rámci protipovstaleckého boje, kterého se ruské pozemní síly v Sýrii limitovaně účastnily (daleko vyšší význam mělo ruské letectvo), je Uran-9 teoreticky vhodnou silou první reakce, která umožňuje reagovat na přepad bez rizika pro vlastní vojáky.
Realita se však s teorií bohužel rozchází. Za část problémů může být odpovědná experimentální povaha strojů, popřípadě snad i "pověstný" typický technický stav ruské techniky. Jednoduše lze říct, že Uran-9 byl v Sýrii extrémně poruchový a náročný na údržbu, a to především z hlediska svých pásů. To by bylo v bojové situaci problém pro jakoukoliv techniku, kvůli bezposádkové povaze Uranu-9 je však oznámená vyšší poruchovost zcela likvidační – stroj bez posádky totiž nemá kdo opravit. Spekuluje se však, že důvodem může být spíše nízká cena prototypů, v budoucích verzích mohou být použity kvalitnější součástky. Uran-9 má však i daleko hrubší, systémovější neduhy, které potvrzují Achillovu patu pozemních bezpilotních systémů.
Uran 9 v akci – ruské propagační video
Co oči nevidí...
Jedná se zejména o komunikaci operátora s vozidlem, která dostala nejvíce na frak. V první řadě se to podepsalo na operační vzdálenosti. Ačkoliv papírově by mělo být možné Uran-9 ovládat až na vzdálenost 1,5 km, v praxi museli být operátoři maximálně 300 metrů za vozidly. Oproti americkým létajícím dronům (ovládaným na stovky kilometrů) to může působit úsměvně, něco podobného lze však od pozemních vozidel čekat bez ohledu na zemi původu.
Zejména v městské zástavbě bylo přesto spojení za hranicí použitelnosti – není jasno, nakolik mohlo jít opět o důsledek levných součástek. Je možné, že při lepší technice by mohl dosah stroje být o pár set metrů vyšší. Nejde přitom jenom o "lag" čili zpomalení v reakci, ale i ztrátu spojení po delší dobu. Stroje ztratily několikrát spojení s obsluhou na déle než minutu, což je v bojové situaci absolutním selháním. V jednom případě pak bylo spojení ztraceno dokonce na hodinu a půl...
Samotný lag přišel ke slovu v případě střelby. Jedním problémem je skutečnost, že optické senzory Uranu-9 nebyly stavěné pro střelbu za jízdy, to však může být opět problém pramenící z povahy prototypování. Vyskytla se však i pomalá odezva stroje při střelbě, a minimálně v jednom případě řízení střelby zcela "spadlo". V součtu nebyly Urany-9 schopné efektivní protipovstalecké činnosti a z boje musely být staženy a nahrazeny jinými, nejspíše syrskými silami.
Faktem samozřejmě je, že vzhledem ke skutečné povaze války i povaze bezpilotních vozidel není několikasekundová odezva zase takovým problémem – na rozdíl od on-line stříleček o konfliktu nerozhodují sekundy, ale především postupné, mezi více vozidly/systémy koordinované vytlačování protivníka z jeho pozic (a obrana před tímtéž). Pokud už oponent vystřelí, ztráty alespoň bolí méně. Lag však znovu potvrzuje, že bezpilotní pozemní vozidla budou před bleskovou reakcí zranitelnější než vozidla s posádkami, a rovněž jde o další argument proti dálkově řízeným stíhacím letounům.
Bok po boku
Ironií osudu tak zkouška Uranu-9 poslouží jako argument pro další vývoj autonomních polních strojů, které by mohly spoušť mačkat samy – selhání Uranu-9 tedy obavy odborníků OSN spíše potvrzují. Vojáci sami se paradoxně robotům s vlastní inteligencí brání nejvíce, kolují totiž obavy z toho, že by si mašiny popletly strany (či mohly být popleteny). Pokud však pozemní dálkové ovládané stroje nemohou spolehlivě opětovat palbu, nejsou příliš užitečné. Namísto plně autonomních válečných mašin tak nejspíše čas směřuje k tomu, co se dlouho předpokládalo – k tandemu strojů po boku s lidmi a jenom k omezené míře autonomie.
To první předpokládají japonští letečtí inženýři, kteří vyvíjejí dvě stíhačky příští generace – jednu pilotovanou a jednu bezpilotní. Vtip je v tom, že obě jsou navrženy k operaci v součinnosti v rámci jediné formace. Bezpilotní stroj bude vlastně dalším zbraňovým systémem, který bude z paluby "mateřského" stroje ovládat zbraňový specialista. Dodá pilotovanému stroji vyšší zásobu munice, může se stát (ne)živým štítem a rozšíří jeho celkové vojenské schopnosti. Nejspíše ani v příští generaci tak nepůjdou piloti do důchodu, namísto toho se pravděpodobně dočkají robotických wingmanů.
Podobně mohou operovat i pozemní drony. Při protipovstaleckých misích budou tvořit hrot a štít konvoje, nebudou se však moct vzdálit na víc než pár desítek metrů od lidských operátorů. I s nimi přitom nejspíše budou stroje v budoucnosti vybaveny režimem "hlídání" určitého vektoru, při němž budou automaticky střílet na vše, co v mžiku oka vyhodnotí jako hrozbu. Rozjet se pryč na vlastní misi však umět nebudou.
Kdy nás tato nejpravděpodobnější synergie trendů čeká, zatím nevíme. Japonsko by rádo disponovalo svými stíhači někdy ve 30. letech. Rusko by pak bezpilotní vozidla mohlo, bude-li k tomu mít prostředky, začít nasazovat do ozbrojených sil už v příštím desetiletí. USA prozatím neoznámila žádný program, který by přímo do praxe přiváděl oba typy bezpilotní techniky. Pokud si však nějaké budoucí Urany-9 budou vést lépe, lze samozřejmě očekávat, že o pořízení jejich vlastních bratříčků začnou uvažovat i další velmoci.
Text: Ladislav Loukota