Atomové zbraně ve Vietnamu? Jejich nasazení se zvažovalo

Byla to bitva, která stála Francii víc než jen životy padlých vojáků. Prohraný zápas o Dien Bien Phu de facto ukončil francouzskou intervenci v Indočíně a spolu s pozdější prohrou o Alžír udělal tečku i za érou francouzského kolonialismu. Francouzští generálové se však snažili vše zvrátit do poslední chvíle – země Galského kohouta uvažovala i o nasazení jaderných zbraní. Nebylo to v kontextu vietnamského konfliktu naposledy.

Nedobytná pevnost dobyta

Jaro 1954 nebylo v okolí pevnosti Dien Bien Phu nikterak příjemné. Francouzské síly měly za úkol udržet pevnost za každou cenu. Nešlo o bitvu hlavně mobilní – francouzskou taktikou bylo udržet Dien Bien Phu jako opěrný bod pro další operace v zemi. Taktika byla podobná jako během pozdějšího amerického tažení. Tedy spoléhat zejména na letecké zásobování a z pevnosti provádět mobilní výpady proti nepříteli. Vlivem nedostatečného zásobování, malé letecké podpory i podceňování nepřátel však nakonec pevnost po totálním obležení musela 7. května kapitulovat.

Co kdyby však obránci nespoléhali jenom na konvenční zbraně? Francie sama v době Dien Bien Phu ještě jadernými zbraněmi nedisponovala. První francouzský atomový test přišel až o šest let později, když byla francouzská atomová bomba detonována na pokusném polygonu v Alžíru. Na pomoc však mohli přijít spojenci. Jak nedávno vzpomněl jistý francouzský diplomat, americký ministr zahraničí John Foster Dulles nabídl v dubnu svému francouzskému protějšku "dvě atomové bomby".

Nejednalo se o oficiální nabídku, spíše o "uvažování nahlas", které mohlo a nemuselo jít dále. Francouzská vláda nicméně nehodlala o podobné eskalaci oficiálně přemýšlet bez britské podpory. Ta však byla vůči podobné eventualitě velmi chladná. Ani americká nabídka nebyla autorizována prezidentem. Pokud by však politická vůle byla trochu odlišná, mohlo to mít za následek diametrálně jinou chuť propůjčit Francii strategické zbraně. Jenom o pár let dříve se totiž podobná otázka rozhodovala i v samotných USA. Čínská ofenziva v korejské válce měla za následek i velmi veřejnou debatu, zdali mají síly OSN pod americkým velením nasadit i atomové zbraně. V nějaké jiné realitě, kde Korea skončila atomovou eskalací, by tak mohly USA podobně přistoupit i k nasazení bomb v Indočíně.

Otázkou nicméně je, zdali by mohly atomové zbraně vývoj v Dien Bien Phu skutečně změnit. Destrukce místa zásahu atomovou zbraní je rozsáhlá, ale při použití v malém počtu také značně lokalizovaná. Francouzi by museli doufat hlavně v jejich demoralizační efekt. Pokud by si nicméně Paříž udržela Indočínu ve svém područí, USA by musely o dekádu později čelit podobnému jadernému dilematu ve vlastním vietnamském konfliktu.

Doktor Mahnattan zasahuje

Celých 14 let po Dien Bien Phu špatný vývoj vietnamské války totiž donutil administrativu Lyndona B. Johnsona opět zvažovat jaderné řešení. Paradoxně se tak začalo dít vlivem obav, že dobová bitva u Khe Sanh bude jakýmsi americkým Dien Bien Phu. Odtajněné materiály získané autorem Michalem Beschlossem naznačují, že vojenští velitelé toho času přistoupili k – opět velmi předčasné a prezidentem neautorizované – analýze možného nasazení taktických jaderných zbraní ve Vietnamu.

Plán nesl jméno Fracture Jaw čili "Zlomená čelist". Velitel amerických sil ve Vietnamu, generál Westmoreland, prosazoval potenciální užití menších jaderných zbraní proti zásobovacím cestám ze Severního Vietnamu na jih, ale i proti vojenským cílům přímo na Severu a další podpůrné infrastruktuře. Američtí vojáci na zemi by nejspíše nikdy nebyli svědky atomového bombardování – atomový arzenál by však byl součástí jinak konvenční bombardovací kampaně vedené proti vojenským cílům Severu.

Idea rozhodně neměla bezvýhradnou podporu. Memorandum z Langley i studie vypracovaná Pentagonem došly k závěru, že politický impakt nasazení jaderných zbraní by byl daleko horší než potenciální zisk v rámci vietnamského konfliktu. Jenom o pár let dříve skoro zahájily Spojené státy a Sovětský svaz jadernou válku během karibské krize. Nasazení atomových zbraní proti Vietnamu by zcela jistě vedlo přinejmenším k další podobné krizi.

Jistou cestou okolo nařízení byla i snaha části vojenských velitelů alespoň rozmístit jaderné zbraně na základnách ve Vietnamu – zcela nepokrytě však tato idea směřovala k tomu, že by dříve či později (v případě napadení dané základny) mohlo dojít k použití jaderných zbraní.

Westmorelandův nadřízený, admirál Ulysses Sharp z tichomořské flotily nakonec nařídil, aby byly přípravy Fractured Jaw ukončeny. Chladnější, či minimálně pragmatičtější hlavy tak získaly převahu poměrně rychle. V jistém smyslu jsou tak oba případy potenciální vietnamské jaderné eskalace uklidňující. Zároveň však ukazuje i jistou chuť minimálně části velení k sáhnutí i po takto ničivém arzenálu, jehož uplatnění by jistě mělo globální konsekvence. Lze pochybovat o tom, že se doba od 50. a 60. let změnila – pokud něco, tak to, že dnes existuje více jaderných velmocí než tehdy. Čím více států tak disponuje jaderným arzenálem, tím více se statisticky zvyšuje i šance, že dojde na opakování podobného scénáře jako ve Vietnamu. A tentokrát už nemusejí pragmatici zvítězit. Text: Ladislav Loukota