10 největších válečných vůdců 20. století. Souhlasíte s pořadím?

Válečný vůdce musí vzbuzovat důvěru a znát silné a slabé stránky své země i silné a slabé stránky nepřítele. Úspěšný válečný vůdce musí být i nemilosrdný, neboť v náplni jeho práce jsou obtížná rozhodnutí, která mohou přinést velké oběti na lidských životech, majetku i psychice národa.

10. Korejský vůdce Kim Ir-sen

Desáté místo našeho žebříčku zaujímá severokorejský prezident a vůdce Kim Ir-sen, který usiloval o sjednocení Koreje pod svou vládou – míněno vládou komunismu. Byla to právě tato jeho vize, která vedla k jedné z nejbrutálnějších válek 20. století, ke korejské válce z let 1950 až 1953. Kim Ir-sen se narodil v roce 1912 a ve 30. letech se připojil ke komunistickému povstání proti japonské invazi. Ve druhé světové válce dosáhl v sovětské Rudé armádě hodnosti majora a po válce byl jmenován předsedou Komunistické strany Severní Koreje. V roce 1949 vyhlásil Korejskou lidově-demokratickou republiku (KLDR). Vytvoření komunistického státu na severu mu však nestačilo.

25. června 1950 Kim Ir-senovy jednotky napadly jižního souseda – Jižní Koreu (Korejská republika). Kim Ir-sen věřil v sílu své armády – bojovalo v ní asi 50 000 Korejců, kteří před návratem do Koreje získali zkušenosti v čínské občanské válce. Kim Ir-sen chtěl využít jednak jejich zkušeností, a také značné početní převahy k rychlému vítězství. Kimova armáda byla zpočátku opravdu nezastavitelná. Pak se ale v jeho válečném plánu objevila slabina. Jeho víra ve vítězství byla tak silná, že zaútočil dříve, než dorazila ruská pomoc. Navíc invaze narazila na silný politický odpor, a tak Kimovi oponenti dostali šanci. OSN dva dny po invazi povolila použít síly k zastavení Severní Koreje, vést ji měly Spojené státy.

Blesková válka se zpomalila a Jižní Korea se stala jedním velkým bojištěm – rudí postupovali za podpory Číny a Sovětského svazu, zatímco USA podporovaly jih. V březnu 1951 jižní síly dobyly hlavní město Soul a obě strany se zakopaly podél 38. rovnoběžky. Když po třech letech ani jedna strana prakticky nepostoupila, bylo 27. července 1953 podepsáno příměří, které platí dodnes. Kim Ir-sen jej však prezentoval jako svoje vítězství. Kim Ir-sen vládl v KLDR dalších 21 let. Vytvořil zde kult osobnosti a založil dynastii, v níž moc nakonec přešla na jeho syna Kim Čong-ila a poté na jeho vnuka Kim Čong-una.

9. Francouzský státník a vojenský vůdce, prezident Charles de Gaulle

Devátou příčku žebříčku zaujímá vůdce, který se k moci dostal v době světové krize. Když v květnu 1940 německá armáda napadla Francii, Hitlerova taktika bleskové války natolik zaskočila francouzskou obranu, že se Francie po měsíci vzdala a Hitler se objevil v Paříži. V Londýně ale jeden Francouz plánoval odvetu. Byl to vůdce Svobodné Francie Charles de Gaulle. Měl geniální strategickou vizi – podle něj neexistoval důvod, proč by měla Francie měla přestat bojovat a tuto válku prohrát.

V sérii skvělých projevů pozvedl francouzskou morálku a vnutil Francii naději: „Francie prohrála bitvu, ale Francie neprohrála válku.“ „Sjednotit impérium za účelem války, osvobodit naši vlast, obnovit svobodu a také vytvořit svobodu ve světě. To je náš jediný cíl.“ De Gaulle organizoval své hnutí z exilu a jeho úspěch byl zcela závislý na podpoře Británie a Ameriky a jejich vůdců, se kterými měl problematické vztahy. Přesto jeho zásluhou bylo, že nadchl francouzské vojáky pro svou věc. Během války se stal hlavním představitelem Francie. Po porážce Německa vstoupil de Gaulle triumfálně do Paříže. Francie byla po čtyřech letech nacistické okupace osvobozena.

Charles de Gaulle se stal předsedou vlády, ale o rok později rezignoval. Nebylo to však naposledy, co stál v čele Francie. V roce 1959 nastoupil do úřadu prezidenta, který zastával deset let.

8. Irácký prezident Saddám Husajn

Nemilosrdný diktátor Saddám Husajn figuruje na osmé příčce našeho žebříčku. Narodil se v roce 1937, v mládí vstoupil do Strany socialistické obrody Baas, v níž se postupně vypracoval na viceprezidenta. Jeho touha po moci byla absolutní. Bezohledně postupoval až na vrchol a jakmile ho dosáhl, byl připraven udělat cokoliv, aby se tam udržel. V roce 1979 se strana Baas chopila moci a Saddám se stal jejím politickým vůdcem. Sám sebe jmenoval prezidentem a velitelem armády, nejprve v hodnosti generálporučíka, pak polního maršála. V době svého prezidentství se kolem Saddáma v Iráku vyvinul silný kult osobnosti, díky kterému se ve funkci udržel i přes dvě války, které pro Iráčany znamenaly rapidní pokles životní úrovně a pro zbytek světa éru nestability v citlivém, na ropu bohatém regionu.

V první z těchto válek v roce 1980 Saddámovy ozbrojené síly napadly sousední Írán. Saddám chytře odůvodňoval napadení Íránu obavou ze šíření islámské revoluce a právě, vzhledem k této politice stály Spojené státy americké v konfliktu na straně Iráku a do války nezasáhly. Válka zuřila po celé íránsko-irácké hranici a trvala bezmála devět let. V roce 1988, poté co zahynul milion lidí, Saddám a jeho soupeř podepsali příměří. Saddám jej prezentoval jako své vítězství.

Po brutální íránsko-irácké válce Saddámova riskantní vojenská rozhodnutí nadále definovala jeho politiku. Navíc se považoval za nedotknutelného – jako velký producent ropy věřil, že proti němu Západ nic nepodnikne. Jenže když v srpnu 1990 Saddámova armáda napadla sousední Kuvajt, obrátila se tentokrát jeho hazardní hra proti němu. Následné koaliční útoky pod vedením Američanů zničily irácké komunikační systémy a jejich bombardování zahnalo iráckou armádu na ústup. Během několika měsíců koaliční vojska Kuvajt osvobodila. Následovaly přísné ekonomické sankce, které Irák silně poznamenaly.

O více než 10 let později šly koaliční síly do války s Irákem podruhé. V průběhu roku 2003 byl Saddám zbaven moci, dopaden na odlehlém místě v poušti, zajat a souzen za zločiny genocidy, válečných zločinů a zločinů proti lidskosti – ty se týkaly podílu na masakru 148 šíitů v iráckém městě Dudžailu v roce 1982. Sadám obvinění popíral a prohlašoval soud za zmanipulovaný ze strany USA. Před soudem se hájil sám. Mimo jiné prohlásil: „Zjistíte, že vládnout Iráku není tak lehké. Neuspějete, protože neznáte jazyk, historii a nerozumíte arabské duši.“ V roce 2006 byl Saddám Husajn shledán vinným a odsouzen k trestu smrti oběšením. Američtí vojáci se z Iráku stáhli čtyři roky po diktátorově popravě a od té doby se země začala propadat do spirály krvavého chaosu, který symbolizoval nástup Islámského státu.

7. Italský politik, premiér a vůdce Benito Mussolini

Muž, který toužil stát se novodobým Cézarem a vytvořit novou římskou říši. Na sedmé příčce žebříčku stojí fašistický vůdce Itálie Benito Mussolini. Narodil se v roce 1883 a k moci se dostal po první světové válce. V roce 1919 založil polovojenské fašistické hnutí a v roce 1922 se stal italským premiérem. Brzy po převzetí moci se u Mussoliniho projevil specifický vůdčí styl. Byl bezesporu charismatickým člověkem, který dokázal nadchnout a ovládat masy. Jeho problémem byla neschopnost delegovat. Považoval se za člověka, který musí ovládat všechno, potřeboval mít vše pod svou kontrolou, což nevyhnutelně vedlo k chybám.

V roce 1936, když už byla válka v Evropě na spadnutí, se Mussolini rozhodl riskovat a spojil se s Adolfem Hitlerem. Pro Mussoliniho to nebylo snadné spojenectví – Hitler měl svůj vlastní program a Mussolini se cítil Hitlerem silně manipulován. V prvních letech druhé světové války se zdálo, že se Mussolinimu jeho sázka na Hitlera vyplatila. Přišly společné úspěchy v Jugoslávii, Řecku a v severní Africe. Jenže po vítězstvích následovaly porážky, a když v roce 1943 spojenci napadli Sicílii, italské vedení se Mussoliniho zbavilo. Byl sesazen, zatčen a uvězněn v horském hotelu, ze kterého byl díky odvážné operaci osvobozen německými výsadkáři a dopraven do Mnichova.

Za podpory Adolfa Hitlera poté Mussolini ustanovil na italském území ovládané Německem diktaturu, tzv. Italskou sociální republiku. V dubnu 1945 německá kapitulace v Itálii donutila Mussoliniho k dalšímu útěku. Byl dopaden a se svou milenkou zastřelen. Jejich mrtvá těla byla pověšena hlavou dolů na pouliční lampě a vydána posměchu davu. Zpráva o jeho smrti a způsobu naložení s jeho mrtvým tělem měla vliv na rozhodnutí Adolfa Hitlera spáchat sebevraždu.

Na osudu Benita Mussoliniho je cosi paradoxního. Byl to muž, který byl považován po velkou část dvou desetiletí 20. století za génia a přirovnáván k velkým císařům Augustovi a Cézarovi. Přesto se jeho obraz po několika letech rozpadl a muž, jehož po desetiletí obdivovaly davy, byl nakonec potupně popraven, přičemž se mu nakonec posmíval a poškleboval obrovský dav lidí.

6. Prezident Spojených států amerických Franklin Delano Roosevelt

Roosevelt se dokázal projevit jako jedinečný válečný vůdce. Za druhé světové války si musel udržet nejen americké veřejné mínění na své straně, ale zároveň vyjít se dvěma velmi složitými spojenci – J. V. Stalinem a W. Churchillem. Druhá světová válka změnila Spojené státy na globální mocnost, přičemž významnou zásluhu na tom měl právě Franklin D. Roosevelt.

Roosevelt měl výborné geopolitické chápání. Byl mazaný manipulátor a kombinace vize, politické chytrosti a vojenského chápání z něj dělala skvělého vůdce. Narodil se 30. ledna 1882 v New Yorku a rodiče z něj chtěli mít právníka. Osud ale rozhodl jinak. Roosevelt se téměř přes noc stal celebritou, když se postavil zkorumpovanému vedení vlastní Demokratické strany. Stal se velmi úspěšným a populárním politikem a v roce 1932 byl zvolen prezidentem Spojených států. V té době také přišel s řadou ekonomických reforem (New Deal) jako reakcí na celosvětovou hospodářskou krizi.

Útok na Pearl Harbor 7. prosince 1941 donutil Ameriku vstoupit do války a Roosevelt dokázal americkou veřejnost na válku připravit. Prostřednictví rozhlasového pořadu, tzv. „Hovorů u krbu“, promlouval k veřejnosti, aby si získal její podporu. „Tady k vám osobně mluví prezident: Spojené státy nepovažují za oběť, když každý udělá maximum, když každý obětuje to nejlepší pro náš národ ve chvíli, kdy tento národ bojuje za svou existenci a budoucnost.“

Franklin D. Roosevelt dosáhl několika historických prvenství. Byl jediným mužem, který se stal prezidentem, přestože byl fyzicky znevýhodněn. Svým nebývalým charismatem a zájmem o obyčejné lidi dokázal přesvědčit voliče, aby mu důvěřovali a jako jediného v celé historii Spojených států ho zvolili do funkce prezidenta hned čtyřikrát za sebou.

Významně pomohl k vítězství spojenců ve druhé světové válce. Bohužel pouhé dva týdny před bezpodmínečnou kapitulací nacistů Roosevelt zemřel na krvácení do mozku. Jak důležitou osobností byl, ukazuje radost samotného Hitlera, který věřil, že smrt jeho protivníka naruší morálku spojenců a Německo má ještě šanci zvrátit průběh války na svou stranu.

5. Německý vůdce a kancléř Adolf Hitler

Muž, který inspiroval svůj národ k boji s celým světem, vůdce Adolf Hitler, se narodil v Rakousku v roce 1889. Oddaně sloužil v zákopech první světové války a trpké zklamání z německé porážky ho zavleklo do politiky. Jako horlivý, a nutno říci vynikající řečník propagoval pomocí populistických témat původně bezvýznamnou nacistickou stranu. Ve svých projevech dokázal najít témata, na něž se soustředil hněv a vztek Němců po první světové válce a v době hospodářské krize. V roce 1933 Hitlera vynesla jeho popularita do funkce německého kancléře. On a jeho propaganda z něho vytvořili kult hrdiny a mesiáše, který jako vůdce německé třetí říše sliboval svému lidu novou budoucnost.

Hitler poté přebral i funkci nejvyššího velitele armády a jako vůdce německých ozbrojených sil měl zpočátku války i několik skutečně geniálních okamžiků. V březnu 1938 jeho armáda překročila hranice Rakouska a začala dobývat Evropu. Týž rok na podzim získal československé Sudety a následující rok napadl zbytek Československa a Polsko. Poté nacistické jednotky vyrazily na západ a ovládly Nizozemsko, Belgii a Francii. Německá armáda rychle vítězila, její vojenský úspěch ale šel na vrub především vojenským velitelům. Jak ale válka pokračovala, Hitler za vojenské operace přebíral stále větší osobní odpovědnost. Riskoval, začal chybovat a dopouštěl se velkých taktických chyb, které mu nakonec válku i prohrály.

V den, kdy se spojenci vylodili ve Francii, byly Hitlerovy dny sečteny. Nepřátelé nacistického vůdce se blížili k hlavnímu městu Německa Berlínu a Hitler 30. dubna 1945 spáchal ve svém bunkru sebevraždu. Druhá světová válka skončila.

4. Vietnamský prezident Ho Či Min, vůdce boje za národní osvobození

Vůdce, který změnil rovnováhu sil ve studené válce, je na čtvrté příčce našeho žebříčku. Prezident Vietnamské demokratické republiky Ho Či Min se narodil v roce 1890 ve středním Vietnamu. V mládí hodně cestoval, navštívil Paříž, Londýn a Moskvu a 30. léta strávil v Sovětském svazu a v Číně. Po japonské invazi v roce 1941 se vrátil domů, aby proti vetřelcům organizoval odpor.

Ho Či Min byl velmi odhodlaný vůdce, nejvíce ho formovalo dlouhé období strávené v exilu a boj za nezávislost. V roce 1941 založil Viet Minh, komunistické hnutí za nezávislost, které se stalo základem jeho moci po zbytek života. Po druhé světové válce jeho jednotky obsadily Hanoj a vyhlásily Vietnamskou demokratickou republiku. „Strýček Ho“, jak se mu začalo říkat, bude jejím prezidentem dalších dvacet pět let.

V roce 1946 Ho Či Min ve snaze o nezávislost Vietnamu napadl francouzské koloniální síly. Po téměř osmileté válce byla země rozdělena na 17. rovnoběžce na komunistický sever a nekomunistický jih (Vietnamská republika). Přesto Ho Či Mina neopustilo odhodlání sjednotit Vietnam pod jednou vlajkou. Věřil, že Vietnam by měl být sjednocen pod komunistickým vedením.

V roce 1965 vypukla další válka, tentokrát mezi severem, který podporoval Sovětský svaz a Čína, a Američany podporovaným jihem. Tato druhá indočínská válka byla brutálním a ničivým konfliktem pro všechny zúčastněné strany. Především ve Spojených státech vyvolala velký odpor ve společnosti. Odpůrci poukazovali na neřešitelnost celé situace, vysoký počet obětí, utrpení civilního obyvatelstva a značné škody na životním prostředí.

Pro velkou část vietnamského obyvatelstva to byl další boj za nezávislost a práva na sebeurčení. Ačkoli Ho Či Min zůstával hlavou severovietnamského státu, ve válce sehrál spíše zákulisní roli. Ho Či Min zemřel ještě před koncem války 2. září 1969. Když komunisté o šest let později obsadili jihovietnamské hlavní město Saigon, přejmenovali ho na jeho počest na Ho Či Minovo město. Vítězem války se stal severní Vietnam – 2. července 1976 byla vyhlášena sjednocená Vietnamská socialistická republika.

3. Britský premiér a vůdce Winston Churchill

Na třetím místě žebříčku se umístil skutečně ikonický válečný vůdce – Winston Churchill, který je jedním z největších válečných vůdců všech dob. Churchill měl pro roli vůdce nesmírně důležité charisma, sebevědomí, ale i geopolitické chápání. Měl vizi a dokázal inspirovat ostatní, aby ji s ním i sdíleli.

Narodil se v roce 1874, po škole šel na vojenskou akademii a pracoval jako válečný zpravodaj v Búrské válce v Jižní Africe. Když se v roce 1900 stal politikem na plný úvazek, bylo mu teprve 26 let. Během první světové války se stal Prvním lordem admirality a velel námořnictvu. Založil Královskou námořní leteckou službu, předchůdkyni Royal Air Force (RAF), a modernizoval britskou flotilu. Schválil také vývoj jednoho z nejranějších tanků.

První světová válka se však nevyvíjela podle Churchillových plánů. Když došlo k patové situaci v zákopech, pokusil se věci rozhýbat a navrhl vojenskou invazi s cílem zaútočit na Turecko v Gallipoli. Odpor byl však mnohem větší, než předpokládal, a spojenci se tak po devíti měsících stáhli. Za sebou nechali 250 000 mrtvých vojáků a několik potopených lodí.

Po nákladném nezdaru v Gallipoli byla Churchillova pověst válečného vůdce vážně poškozena, na čas dokonce odešel bojovat do zákopů ve Francii. Premiérem se Churchill stal až v krizové situaci v roce 1940. Tentokrát byl na správném místě v pravý čas a v pravý okamžik svého života. Druhá světová válka z něho udělala nezapomenutelného vůdce a muže, který zasáhl do osudu 20. století.

Churchill předpovídal, že cesta k vítězství válce bude dlouhá a trnitá. Po pádu Francie v červnu 1940 se dalším cílem nacistů stal Londýn. Němci prováděli na Londýn devastující nálety a pravděpodobnost, že se je podaří odrazit, byla minimální. Churchill ale jezdil do bombardovaných oblastí a pozvedal morálku.

Během bombardování zůstal v Londýně a pronášel v parlamentu a rádiu strhující projevy. Dodnes z nich běhá mráz po zádech: „Kdyby dnes večer byli Londýňané požádáni, aby hlasovali o tom, zda má být uzavřena dohoda o zastavení bombardování všech měst, ohromná většina by křičela: Ne, oplatíme to Němcům stejnou měrou. Oplatíme jim to ještě větší měrou.“

Jako politik byl skvělý především v tom, že dokázal stmelit svá spojenectví a spojit veřejnost. Na domácí frontě byl Churchill považován za klíčového muže, ale jeho největší vliv se projevil na světové scéně. Přesvědčil amerického prezidenta Franklina D. Roosevelta, aby Spojencům dodal vojenský materiál dříve, než Američané vstoupili do války. Churchill si uvědomil, že Amerika je klíčem k britskému válečnému úsilí a věděl, že se s Rooseveltem shoduje v ideji, že porážka Hitlera a vymýcení nacismu je prioritou demokratických národů. V tom spočívalo jejich spojenectví.

Během války se Churchill setkával s ostatními vůdci častěji než kdokoli jiný. Jako vojenský vůdce detailně studoval postup spojeneckých ozbrojených sil. V roce 1943 byl Churchillův nápad napadnout Itálii před útokem na Německo hazardem, který se vyplatil. Byl to klíčový krok pro oklamání nepřítele a uskutečnění Dne D v červnu 1944.

Winston Churchill byl inspirativní a velice populární, měl mimořádnou energii, řídil britské válečné úsilí, a to i v nejčernějších hodinách její historie.

2. Čínský revoluční vůdce Mao Ce-tung

V roce 1949 skončila hořká dvacetiletá občanská válka v Číně. V hlavním městě byla vyhlášená nová mocnost – Čínská lidová republika. Jejím představitelem byl předseda Komunistické strany Číny Mao Ce-tung. Mao byl jedním z nejdůležitějších vůdců 20. století. Jeho politická a vojenská strategie byla revoluční. Byl prvním komunistickým vůdcem, který si uvědomil, že síla venkova dokáže změnit dějiny.

Narodil se v jihočínské provincii Chu-nan v roce 1893. Pocházel z rolnické rodiny a s politikou se setkal, když pracoval jako asistent v univerzitní knihovně. V roce 1921 byl spoluzakladatelem Komunistické strany Číny. Když její rostoucí podpora veřejnosti začala ohrožovat nacionalistickou vládu Číny, ocitli se v roce 1934 Mao a jeho stoupenci v obklíčení nacionalistické armády. Mao se jim ale nepostavil, naopak své stoupence přesvědčil, že nejlepší strategií je ústup. Následoval 10 000 km dlouhý pochod do vzdálené části Číny, tzv. Dlouhý pochod. Mao se však naděje, že se jednou ujme vlády nad celou Čínou, nevzdal. Jeho ústup byl součástí rozsáhlejší strategie.

Neokupuje, neobsazuje a nezabírá území. Chce chránit svou vojenskou sílu. Maova strategie je o lidech, nikoliv o území. Chce přeskupit síly a provést tvrdý protiúder. Jeho strategií je partyzánská válka. Mao vytváří jistý druh asymetrické partyzánské války, kterou poprvé uplatňuje v roce 1937, v době napadení Číny Japonskem. Spojuje ji s novou sociální formou organizace na venkově a novou politickou formou organizace politiky.

Po skončení druhé světové války Mao obrátil svou pozornost na uchvácení politické moci. S obrovským množstvím obyvatel, kteří čelili chudobě a hladovění, se Maovi stoupenci brzy počítali na miliony, a jeho armáda přešla z partyzánských bojů k otevřeným bitvám. V říjnu 1949 jeho vojáci svrhli vládu a Mao Ce-tung se stal jedním z nejmocnějších vůdců na světě.

1. První je sovětský vůdce Stalin

Bezohledný, krutý, nemilosrdný, mazaný, chytrý, vynikající politický manipulátor – Josif Vissarionovič Stalin. Sám Stalin o tom, že je nemilosrdný, nepochyboval. Podle něho se historie odehrává při velkých událostech, a pokud cestou někoho nebo něco semele, ať semele. Taková byla jeho strategie a vize.

Stalin se narodil v roce 1878 a jako mladý se stal politickým agitátorem, účastnil se dělnických demonstrací a stávek. Po slavném gruzínském románovém hrdinovi přijal přezdívku Koba a připojil se k militantnímu komunistickému hnutí vedenému Vladimirem Iljičem Leninem. V roce 1917 padl carský režim a ruská Říjnová revoluce následně Stalina vynesla k moci. Když Lenin v roce 1924 zemřel, Stalin vyšachoval své soupeře a vyhrál mocenský boj o kontrolu nad komunistickou stranou. Stal se vůdcem Sovětského svazu, měl vizi, kam bude nový stát směřovat, a uvěřil, že je jediný, kdo ji dokáže naplnit.

V roce 1939 Stalin a Hitlerův ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop podepsali smlouvu o neútočení. Jenomže o dva roky později, v červnu 1941, Hitler pakt porušil a napadl Sovětský svaz. Postup Němců byl zničující a pro Stalina to byl šok. Navzdory tomu, že byl zpravodajci varován, že k napadení dojde, odmítl informacím uvěřit. Nakonec ale nervy neztratil, dokázal Sovětský svaz přeorientovat na válečný průmysl a přesvědčit sovětskou veřejnost o nezbytnosti vítězství v této válce.

Symbolem jeho neústupnosti a odhodlanosti ubránit zemi v tzv. Velké vlastenecké válce se stal Stalingrad. Právě tady Rudá armáda v drsné zimě zahájila rozhodující protiútok, z něhož se německá armáda nikdy nevzpamatovala. Po válce Stalinova pozice na mezinárodní scéně stoupla i díky způsobu, jakým vedl svůj národ v nejtěžších chvílích.

Tento muž z oceli držel železnou rukou Sovětský svaz a jeho říši ve východní Evropě až do své smrti v březnu 1953. Sovětský vůdce, který čelil obrovským problémům, se umístil na první příčce našeho pomyslného žebříčku. Byl mužem, který nejvíce změnil svět 20. století.