Zívání je nakažlivé i pro vlky. Prozrazuje to na ně jejich „lidskost“

Nakažlivé zívání bylo pozorováno u psů, šimpanzů a několika dalších vyšších savců. Ale u vlků bylo pozorováno poprvé.

Dvanáctičlennou vlčí smečku žijící v zoologické zahradě Tama sledovala skupina japonských biologů, kteří pak zprávu o vlčím zívání vydali v odborném časopise Plos One. Vědci natáčeli vlky po dobu 254 hodin v průběhu celkem pěti měsíců. Sledovali přitom reakce zbytku smečky na zívající jedince.

Zjistili, že: „Zívání se objevovalo výrazně častěji, pokud byl pozorovaný subjekt poblíž jiných zívajících vlků.“ Současně se ukázalo, že pravděpodobnost, že se vlk zíváním nakazí od jiného, je přímo úměrné blízkosti jejich vztahu ve smečce.

Nakažlivost zívání u vlků

Podle vědců, kteří přiznávají, že vzorek byl pro vyčerpávající studii příliš malý, se ukazuje, že existuje vztah mezi zíváním a empatií. Vlci projevují empatii tím, že se na ně přenášejí emoce jejich druhů ve smečce. U vlků tuto vlastnost nikdo nečekal – podle jedné z autorek studie, Teresy Romero, je tedy možné, že je jí schopno mnohem více zvířat.

Je také zjevné, že zívání se vyvinulo u některé z předků lidí, primátů i psovitých šelem, zatím z neznámých příčin.

Proč zíváme?

I když na téma zívání existuje celá řada vědeckých studií, stále moc netušíme, proč tuto podivnou věc děláme. Ví se jen, že jde o nevědomou činnost, nad níž nemáme kontrolu. Jde zřejmě o něco podobného reflexu, který se spouští v reakci na nějaký společenský podnět – například na zívání ostatních. Stačí ho zahlédnout u jiných příslušníků stejného druhu a tělo hned samo reaguje.

Nepochopený je i prvotní spouštěč zívání – tedy proč začne zívat ten první ve společnosti. Běžně se tvrdí, že jde o reakci na únavu, ale podle studie z roku 2011 jde zřejmě ještě o složitější záležitost. Autoři této práce (pocházející z univerzity v Princetonu) zjistili, že zívání je nejspíš snahou okysličit a ochladit si mozek. Zapojení svalů při zívání této hypotéze nahrává – opravdu by na tom něco mohlo být…