Nejjedovatější pavouk světa je smrtící hlavně pro lidi. Proč nezabíjí i ostatní savce?

Sklípkanec jedovatý patří k druhu australských pavouků, kteří si tvoří pavučiny ve tvaru trychtýře. S palovčíkem brazilským se dělí o místo nejjedovatějšího pavouka světa. Samci, kteří mají mimochodem čtyřikrát až šestkrát silnější jed než samice, se navíc rádi zatoulají i do městských oblastí a chovají se dost agresivně. Člověka můžou bez problémů zabít. Krátce po kousnutí se dostaví nepředstavitelné bolesti, následují problémy s dýcháním, polykáním, zmatenost, křeče, nevolnosti i zvracení a také nebezpečně vysoký tlak. Pokud člověk dostane vysokou dávku jedu, může zemřít už během několika hodin.

Zabiják?

Po mnoho let vědci předpokládali, že účinný jed pavoukům pomáhá zabíjet kořist, kterou je zpravidla hmyz, a to, že zabíjí savce, je buď náhoda, anebo způsob obrany proti predátorům. Jenže tahle teorie padla v momentě, kdy se zjistilo, že sklípkanci žádná zvířata nezabíjejí. Nikdy.

Psi, kočky, myši, králíci, morčata, pro ty všechny je kousnutí sice bolestivé, ale nemají problém ho nakonec „rozchodit“. Smrtelně toxický je, jak se ukázalo, jen pro primáty. Tedy jen pro nás – my jsme totiž jediní primáti, se kterými tito australští pavouci přicházejí do styku. Jiné v Australské volné přírodě nenajdete.

Proč tedy z těchto pavouků evoluce vytvořila zabijáka lidí? Odpověď je daleko starší, než první australští obyvatelé. Sklípkanci jsou prastarým druhem, první se objevili už před 150 miliony let ke konci období Jury. Ve stejné době, kdy se začali objevovat savci. Od té doby se jeho složení téměř nezměnilo.

Protože ostatním zvířatům kromě primátů působí jeho složky velmi silnou bolest, byl dokonalým způsobem, jak predátory odehnat a naučit je si s těmito pavouky pokud možno nezahrávat. Do chvíle, kdy před 65 tisíci lety potkali první lidi, na žádného primáta nenarazili, a tak neproběhla žádná společná evoluce. A jen kvůli ní by bylo ve společném zájmu obou druhů, aby slípkanci přestali být pro lidi smrtelní.

Účinný lék

Místo evoluce tak nakonec musela zasáhnout věda. Účinný protijed se povedlo v Melbourne vyvinout už v roce 1981 a malí savci v jeho vývoji hrají extrémně důležitou roli. Získává se totiž z krve králíků imunizovaných podáním malé dávky jedu. A od té doby, přestože sklípkanec kousne okolo 35 lidí ročně, k žádnému úmrtí nedošlo.