7. dubna 2020 18:00

Axolotl nebo solifuga: 5 ošklivých zvířat, o kterých jste možná nikdy neslyšeli

Příroda je ještě bizarnější, než jste si mysleli. Evoluce stvořila zvířata jako z hororu.

Představte si, že by se nevyvinuli hlavonožci a někdo by vám popisoval chobotnici. Podivuhodné zvíře žijící v hlubinách, s osmi chapadly, přičemž každé z nich má malý miniaturní mozek. Věřili byste mu? Přibližme si několik zvířat, jež možná nejsou tak bizarní, ale stejně je asi neznáte.

Pláštník malý – malý, růžový a bez uší

Pláštník malý (Chlamyphorus truncatus) vypadá jako poněkud nedodělaný tvor. Na první pohled připomíná pásovce, k nimž skutečně patří, kterému ale kostěné pásy vyrostly jen na svrchní části těla. Zato drápy na předních nohách má extrémně zbytnělé. Dosahuje velikosti sotva 15 cm, takže nejde o žádného obra. A ta barva... růžová by mohla být dobrá maximálně jako mimikry do záhonu růžových karafiátů, ale ty v západní Argentině, kde má pláštník domov, volně nerostou. Navíc je to jeden z mála savců, který nemá viditelné uši. Vědci o těchto vzácných pásovcích příliš podrobných dat nemají, neboť pláštník žije v skrytu nočním životem.

Axolotl mexický – mladý až do smrti

Axolotl je obojživelník, který by v dospělosti měl dýchat plícemi a nikoliv keříčkovými žábrami. Podobně jako to mají třeba naši čolci. Jenže ti z toho vyrostou, což se o axolotlech říct nedá, protože uvíznou v neotenickém, tedy pulčím „dětském“ vývojovém stadiu. Přestože nikdy nedospějí, tak jsou schopni se rozmnožovat. Axolotl mexický (Ambystoma mexicanum) je podivný – a Xolotl je jméno aztéckého božstva dvojčat a podivností. Mexičané tohoto tvora pojídali i uctívali, což vypadá divně, ale bývalé kultury v dnešním Mexiku pojídaly i uctívaly své lidské oběti. Dospělci axolotlů dorůstají velikosti až 35 cm a zaznamenaný věk v zajetí je 25 let. Je to dravec, který dokáže sežrat žížalu i drobnou rybku. Ve vědě patří k laboratorním zvířatům a jeho schopnost nedospět se stala učebnicovým příkladem, což dokazuje i jeho "angažmá" v kapitole o neotenii v rozsáhlé Encyklopedii genetiky (Encyklopedia of Genetics).

Veleskokan goliáší – největší žába světa

Svět žab je bizarní sám o sobě – od žabek, které rodí ústy (australské tlamorodky), přes jihoamerické "šípové“ žáby, které disponují extrémně prudkým jedem, až po žábu, která skáče šestimetrovými skoky. A právě tu poslední, veleskokana goliášího (Conraua goliath) si teď představme. Veleskokan není zajímavý jen svými obrovitými skoky, ale i váhou, protože není moc našinců, kteří by kdy viděli čtyřkilovou žábu. Se svou velikostí i váhou jde o největší žábu na světě. Žije v rovníkové Africe a zatímco někde je uctíván (afričtí Mbové věří, že tyto žáby jsou převtělení kouzelníci obývající posvátné vodopády), jinde loven na jídlo. Není divu, přece jen to je už slušná porce masa.

Solifugy

Většině lidí setkání se solifugou nebude příjemné a u arachnofobiků by jen prohloubilo jejich pavoučí děsy bez ohledu na to, že solifuga není pavouk, byť systematicky se řadí k pavoukovcům. Vojenský důstojník a přírodovědec R. W. G. Hingston setkání s nimi v roce 1925 popsal následovně: „Žijí zde obludy, nestvůrná zjevení, podivní a hrůzostrašní tvorové. Mají šeredné tělo pokryté dlouhými, zježenými chlupy. Vypadají jako nějaké předpotopní příšery, přímo stvořené pro tyto nevlídné a vyprahlé pustiny, kde může existovat jen něco zvrhlého a kde normální život ani nelze očekávat.

Nejstarší fosilní nálezy solifug pocházejí z doby před 320–290 miliony let, takže je klidně můžeme označit jako živoucí fosilie. Ale stejně je bude mít málokdo v oblibě. Vypadají totiž jako obří útoční pavouci křížení s neméně velkými útočnými mravenci. Solifugy sice nejsou jedovaté, ale jako predátoři umějí pořádně kousnout.

Psychrolutes marcidus – nejošklivější ryba světa

Jakkoliv se na Prima ZOOM snažíme nedávat zvířatům antropocentrické přívlastky, tak v tomto případě udělejme výjimku, neboť tzv. sliznatá ryba opravdu není zrovna krasavec. Ne nadarmo se stala maskotem Společnosti pro ochranu ošklivých zvířat (The Ugly Preservation Society). Nemá české jméno a žije v hlubinách 600–1200 metrů v australských a tasmánských vodách. V takové hloubce by rybám k ničemu nebyly plynové měchýře, vyrovnávání vztlak, který rybám běžně umožňujuje vznášet se nade dnem. A aby toho nebylo málo, tak jí chybějí kosti. Má slizovitě rosolovité tělo, takže příjemná není ani na pohled, ani na pohmat.

Text: Topi Pigula

Topi Pigula

Topi Pigula

redaktor FTV Prima

Všechny články autora
Newsletter

Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů

Populární filmy na Prima Zoom