Nový způsob hledání hub. Sledujte mravence!

Zrnojedi, jak praví jejich jméno, si pochutnávají na zrnech, tedy semenech a čas od času jim nějaké zapomenuté vyklíčí. Tito semenožraví mravenci jsou vědecké obci a poučeným laikům známí. Ovšem poměrně velkým překvapením jsou mravenčí houbaři.

Houbové kočovnictví

Euprenolepis procera je druhem žijícím v pralesích jihovýchodní Asie. Poprvé jej popsal italský myrmekolog (odborník na mravence) Carlo Emeri roku 1900, tehdy ještě pod rodovým jménem Prenolepis, ale až teprve v roce 2008 byly přičiněním profesora Ulricha Maschwitze objeveny jejich kulinářské preference. Ukázalo se totiž, je na rozdíl od zrnojedů je semena nechávají zcela chladnými, zato se můžou „utlouct“ po plodnicích hub. Jak ví každý houbař, houby rostou naprosto nepředvídatelně a když prostě nerostou, tak se nedá nic dělat. Jenže pro mravenčí potravní specialisty to může znamenat smrt hladem. A zemřít v malajském, thajském nebo indonéském pralese hladem... to není žádná výhra.

Když nemůže houba k mravenci, musí mravenec k houbě. A je-li lokalita opravdu bohatá, vyplatí se zastavit a založit kolonii. Na plodnice, tedy na houby, se pak vypraví mravenci ve velkém a svými ostrými kusadly je rozporcují na malé kousky, které následně nanosí do hnízda k uskladnění. Ovšem to zdaleka není konec zpracování.

Protože neznají metody, jako je nakládání do octa (nebo kyseliny mravenčí) či sušení, vyvinul si Euprenolepis procera svůj unikátní způsob zpracování. Pomocí kusadel je úlovek neustále rozmělňován a přežvýkáván, až z něj nakonec vznikne tmavá kaše. Ta následně slouží jako krmivo nejen dělnicím, ale i larvám. „Zpracovaná houbovina má typickou sladkokyselou vůni charakteristickou pro fermentaci a nezkazí se ani po týdnu, takže může sloužit jako „konzerva“ na dobu, kdy houby zrovna nerostou,“ píše entomolog Jan Žďárek. Zároveň mravenci nechtíc na svých tělech dále rozšiřují spory hub, čím si zajišťují příští obživu. Tento druh není žádným obrem, dělnice dorůstají do velikosti max 4,5 mm. Přesto zvládnou rozebrat houbu během několika málo hodin. Existuje kolem dvou stovek druhů mravenců, kteří si houbami zpestří jídelníček, ale jen Euprenolepis procera se stal takovýmto potravním specialistou.

Jedlíci... ale vybíraví

Lidé nejsou zrovna ideálními houbovými strávníky. „Po houbách ještě nikdo neztloustl, protože jsou málo výživné díky chitinovým stěnám svých buněk ne něž nemáme účinné trávicí enzymy. Se stejnými překážkami se potká každý živočich, který zahrne plodnice hub do svého jídelníčku,“ píše Jan Žďárek v knize Hmyzí rodiny a státy. Pokud zůstaneme u paralely s „lidským“ houbařením, tak základem je sbírat jen to co znám, aby se předešlo riziku otravy. U mravenců je to podobné, taky se nepustí do každé plodnice na kterou narazí. Z 80 druhů hub rostoucích kolem mravenčích hnízd jich tito tvorové 50 ignorovali. Za více než 100 milionů let po než jsou mravenci na Zemi, měli mravenci dost času si vypilovat své životní strategie k dokonalosti.

Spoléhat se na to, že „když to žerou mravenci, tak to nebude jedovaté“ může být stejně fatální, jako věřit témuž u houbových „červů“. Na druhou stranu je fakt, že na úvodním obrázku zrovna rozebírají jedlou hlívu rodu Pleurotus.

Text: Topi Pigula