Myxomatóza aneb králičí mor: Jak se nebezpečný virus dostal do Československa

Začneme příkladem, který na první pohled s králíky nesouvisí, ale pomůže pochopit, proč jsou naši králíci myxomatózou smrtelně ohroženi. Když roku 1519 přijel Hernán Cortéz ke břehům Mexika a začal své vítězné tažení kontinentem, měl na své straně extrémně zdatného, leč neviditelného spojence – virus planých neštovic. Jelikož Cortézovi vojáci, kteří často prodělali neštovice v dětském věku, byli na rozdíl od indiánů proti viru přirozeně imunní, neuškodil jim. Zato Aztékové, Inkové a další kmeny umírali po desítkách tisíc. Podobné je to s myxomatózou, jen tentokrát virus přišel v opačném směru – z Ameriky do Evropy.

Americký králík lesní (Sylvilagus brasiliensis) známý též jako kostarický nebo středoamerický, a jeho příbuzný králík drobný (Sylvilagus bachmani) virus myxomatózy zvládají. Evolučně jsou na něj přizpůsobení. Ovšem náš králík divoký (Oryctolagus cuniculus) a z něj odvozené chovy domácích králíků na něj přizpůsobené nejsou a padají podobně jako Aztékové pod virem neštovic.

Byly popsány dva subtypy tohoto viru: South America a California, které napadají výše zmíněné druhy (South America králíka lesního a California králíka drobného), přičemž infekce sice trvá delší dobu, ale není na první pohled patrná. Velmi zjednodušeně řečeno, jihoamerické druhy se s myxomatózou naučily žít.

„Při průniku do jiného než přirozeného hostitele má kalifornský kmen hyperakutní projev a jedinec zpravidla umírá do 1 týdne od nakažení s minimálními povrchovými příznaky. V konečné fázi jsou pozorovány křeče a kožní krvácení. Naopak zvíře nakažené subtypem South America hyne až o 3–7 dnů později než jedinec nakažený kalifornským kmenem,“ píše Klára Hančová ve své bakalářské práci s názvem Evoluce imunitní odpovědi poháněná rostoucí virulencí patogenu.

Virus jako biologická zbraň

Virus myxomatózy patří do skupiny leporipoxvirů, a jak vyplývá z výše napsaného, doma je v Jižní Americe. Když v roce 1859 vypustil anglický osadník Thomas Austin na svůj statek poblíž australského Melbourne 24 chovných zvířat, byl chválen za pokrokové myšlení. O pouhých 31 let později byly stavy těchto zvířat odhadovány na 20 milionů jedinců. Jeden z nápadů, jak potlačit australskou králičí invazi, spočíval v nasazení virového bojovníka. Nejprve pokusně, k čemuž došlo v roce 1938, a následně ve velkém (to se psal rok 1950).

Myxomatóza v Evropě

Francouzský bakteriolog Paul Felix Armand-Delille moc dobře věděl, že se virus dá pro likvidaci králíků použít. Australská biologická zbraň mu rozhodně nezůstala utajena. Rozhodl se proto stejně radikálně zakročit proti králíkům na svém pozemku o rozloze pouhých 3 km2 ve francouzském Château de Maillebois. V roce 1952 vypustil pouhopouhé 2 králíky a věřil, že mu z pozemku neutečou (a tudíž neunikne ani virus). Mýlil se. Nicméně díky jeho protikráličímu tažení víme, komu poděkovat za zatažení viru myxomatózy mezi evropské králíky.

Pozemek byl králíků poměrně rychle zbaven, za 4 měsíce byl však nalezen první králík s myxomatózou 50 km od jeho pozemku. Následky byly drastické. Viru padlo za oběť 98 % populace divokých králíků ve Francii, načež se začal šířit Evropou a do Československa doputoval na pomezí let 1954–55.

A jak ukazuje aktuální dramatická situace v Mladé Boleslavi, máme ho na svém území stále. Králíkům začnou otékat oční víčka, což jim znemožňuje vidění, objevují se otoky genitálií a řitního otvoru, králíci jsou apatičtí a úmrtnost je kolem 90 %. Myxomatóza naštěstí není přenosná na člověka, přesto je ale na mrtvé králíky povalující se po ulicích velmi děsivý pohled.