Lenoši líní, nebo důmyslní stratégové?

Volně žijící živočichové se u nás v zimě musejí vypořádat nejen s nepřízní počasí, ale především s nedostatkem potravy, která v mrazech nebo hluboko pod sněhovou pokrývkou prakticky není k nalezení. Někteří z nich se na náročné zimní období předem pečlivě připravují a pro jeho přečkání volí různé strategie.

Zdá se, že tu nejsofistikovanější najdeme u skupiny savců, kteří se na podzim pořádně vykrmí a celou zimu pak prospí. Jsou to praví zimní spáči. Mezi savci jsou ale i zimní spáči nepraví. Ti sice také většinu zimy prospí, ale občas se probouzejí k plné aktivitě. Pojďme si teď naše spáče více přiblížit a o zvířatech, která jsou vydána zimě na pospas a netuší, čím je překvapí zítřek, si povíme zase někdy příště.

Pořádně se najíme a celou zimu prospíme

Savci, kteří prakticky celou zimu prospí hlubokým zimním spánkem (hibernují), volí pro její přečkání naprosto unikátní strategii. Při hibernaci jsou totiž schopni výrazně snížit tělesnou teplotu (až na úroveň teploty svého okolí – úkrytu, téměř k 0 °C) i metabolismus (na pouhý zlomek původní hodnoty) a dlouhodobě (po dobu několika měsíců) je aktivní biochemickou regulací udržovat stabilní, přičemž všechny důležité pochody v těle probíhají s minimální spotřebou energie. Tím se se zimním obdobím, zejména s působením chladu, efektivně vyrovnají.

Aby vůbec mohli zazimovat, neobejdou se bez náročných příprav, které jim zaberou i několik týdnů. Hlavní prioritou je vytvoření dostatečných zásob tuku. Dočasně tedy zvyšují příjem potravy a z ní získané tuky pak ukládají do tukové tkáně, která mohutní. Tím naroste i jejich celková hmotnost, mnohdy až o 30 %. Strategicky nejvýhodnější je kumulovat tuk s vysokým podílem nenasycených mastných kyselin, který zůstává tekutější a metabolicky nejlépe využitelný i při nízkých teplotách. Nastřádaný tuk totiž během hibernace, kdy potravu naopak nepřijímají, postupně odbourávají, aby získali energii potřebnou k zajištění nezbytných životních procesů a k produkci tepla.

Tohle mládě ježka západního přípravy na zimu nezvládlo. První mrazíky ho zaskočily ještě vyhublé a tak bohužel uhynulo.

Nutné je i nalezení vhodného úkrytu (hibernakula), který je později ochrání před nepřízní počasí a před predátory. Všichni spáči si ho pečlivě vybírají a upravují. Často ho vystýlají rostlinným materiálem (tvoří izolační vrstvu) a mnozí dokonce utěsňují vchody (proti vodě a predátorům).

Když je vše hotovo, mohou začít „usínat“. Navození hibernace je aktivní děj regulovaný spouštěcím hibernačním faktorem (speciální bílkovinou, která se začne uvolňovat do oběhu). Sestává se z mnoha fyziologicky náročných procesů, které probíhají postupně a koordinovaně, proto trvá i mnoho hodin. Živočichové upadají do stavu strnulosti – snižují tělesnou teplotu a metabolismus, klesá aktivita fyziologických dějů regulovaných specifickým mechanismem a tělo přechází na nejúspornější, tedy „nouzový“ režim fungování. Úspora je na místě zejména při hospodaření s energií (metabolickou a tepelnou), tedy při odčerpávání pracně nastřádaných tukových rezerv, protože když dojdou, následuje smrt. Zimní spánek je řízen nervově a hormonálně z hypotalamu. Není nepřetržitý. Bylo prokázáno, že ho přerušují krátká (několikahodinová) periodická probouzení, jejichž podstatná příčina však stále není známa (zvířata se např. zbavují moči, ale úkryty neopouštějí). Jsou ovšem energeticky velmi náročná a spotřebovávají hnědý tuk (ten je ale pro probuzení se z hibernace limitující).

Při usínání všem spáčům v první řadě dramaticky klesá tělesná teplota a zastaví se zhruba na úrovni teploty okolí (úkrytu), obvykle mezi 2–6 °C. Ochlazování probíhá rovnoměrně a jeho rychlost závisí především na poměru hmotnosti a povrchu těla zvířete (čím je zvíře menší, tím rychleji teplo ztrácí), ale i na hustotě jeho srsti, síle podkožního tuku a na izolaci úkrytu. Zatímco pro mnohé živočichy by podobný tepelný šok (prudký pokles tělesné teploty o více než 30 °C) znamenal jistou smrt, hibernující savci jsou schopni přechodně fungovat v „nouzovém“ teplotním režimu – dočasně udržují stálou tělesnou teplotu i v podchlazení, a to díky přeřízení vnitřního termostatu (v hypotalamu) z obvyklých 34–38 °C na teplotu přibližně kolem nuly. Spí schouleni do klubíčka, kdy jejich tělo zaujímá tvar koule a tudíž jeho povrch i tepelné ztráty jsou minimální. Nemusejí tak vyrovnávat žádný tepelný rozdíl mezi vlastním tělem a okolím, což je pro ně z hlediska termoregulace nejefektivnější. Klesne-li vnější teplota natolik, že jim hrozí umrznutí, termoregulační centrum v hypotalamu zajistí jejich probuzení a aktivitou se zahřejí.

Během hibernace jsou utlumeny životně důležité funkce a metabolická aktivita. Výrazně se zpomalí především srdeční činnost, ale i dýchání, a probíhají v odlišném rytmu. Klesne elektrická aktivita některých nervů (sympatického nervového systému – ten řídí činnost vnitřních orgánů a cév). Zpomalí se tep, rozšíří se povrchové cévy a poklesne krevní tlak – jde o preventivní opatření před trombózou. Omezeno je i trávení a vyměšování. Ledviny tvoří moč velmi pomalu, a močový měchýř se tak zcela naplní až po dlouhé době (v řádu týdnů) – zvíře se vzbudí a vymočí.

Probouzení se ze zimního spánku je také účelný a regulovaný děj, ovšem podstatně rychlejší než usínání. Doba trvání je druhově specifická, ale závisí i na míře podchlazení. Zvíře se obvykle vzbudí do 3 hodin, někdy už za 0,5 hodiny (např. netopýr). Vždy má ale stejný úkol – v co nejkratší době vyprodukovat co nejvíce tepla a obnovit svou provozní teplotu (34–38 °C). Palivem pro bleskové rozehřátí organismu je, pro hibernanty typický, hnědý tuk. Vzniklé teplo je krví odváděno k životně důležitým orgánům, které je třeba zahřát a „nastartovat“ jako první, tedy k srdci, mozku a k játrům. Proto je uložen v jejich blízkosti – v hrudníku, mezi lopatkami a na krku. Dostatečné okysličování krve zajišťuje zrychlené dýchání. Celý proces řídí sympatický nervový systém vybuzený k nejvyšší aktivitě. Prudce se zrychlí tep, zúží se cévy, zvýší se krevní tlak a sníží se periferní proudění, proto se hruď a hlava prohřívají mnohem rychleji než zadní partie. Mezi tlamou a konečníkem může v určitém okamžiku vzniknout teplotní rozdíl až 20 °C. Pak se ohřeje i zbytek těla a dosažením obvyklé tělesné teploty hibernace končí. Hnědý tuk je pro hibernanty nezastupitelný a jeho zásoby jsou pro probuzení se z hibernace limitující. Je spotřebováván při každém probouzení (jak periodickém, tak v důsledku vyrušení), proto jsou-li probouzení se z hibernace a znovu upadání do hlubokého spánku častá, může si hibernant zásoby hnědého tuku i zcela vyčerpat a na jaře se neprobudí vůbec.

K našim pravým zimním spáčům patří především savci z řádu hmyzožravců (např. ježci), letounů (např. netopýři) a hlodavců (např. křečci, sysli, svišti a plši).

Ježek

Ježka v přírodě spíš uslyšíte než uvidíte. Naše lesy a jejich okraje, paseky, ale i zahrady a parky obývají ježek západní (Erinaceus europaeus) a ježek východní (Erinaceus concolor). Aktivní bývá až za soumraku a v noci, kdy vyráží za potravou. Čiperně šmejdí čenichem při zemi a prozradí ho přitom šramocení a funění.

Přípravy: V jeho jídelníčku převažují bezobratlí živočichové (červi – zejména žížaly, plži a hmyz včetně vývojových stadií), ale přiživuje se i drobnými obratlovci (obojživelníky – např. žábami, plazy – zejména hady, ptáky – mláďaty a vejci, savci – např. hlodavci). Díky odolnosti vůči živočišným jedům si troufne např. i na zmiji. Přípravy jsou velkou zkouškou hlavně pro mláďata z druhého vrhu. S příchodem sychravého podzimního počasí a prvních mrazů často hynou – to když včas nedosáhnou hmotnosti potřebné k úspěšnému zazimování, tj. 600–700 g. Ačkoliv ježek se v přírodě může dožít až pěti let, bylo zjištěno, že jen 20 % mláďat oslaví druhé narozeniny. Narazíte-li tedy s podzimem na podvyživeného ježka (tj. vážícího koncem října sotva 400 g a koncem listopadu sotva 600 g, který navíc nepřesáhne 15 cm), pak si buďte jisti, že bez vaší pomoci nepřežije. Můžete ho ale ještě zachránit vhodným přikrmováním (záchranáři doporučují konzervy či granule pro kočky a vodu) přímo v místě nalezení. Dáte mu tak velkou šanci, že boj o přežití vyhraje a zazimovat ještě stihne.

Ježek východní už notně přibral a z jeho výrazu je zřejmé, že je nejvyšší čas zalehnout. Tenhle mladík má čenich ještě tmavý, ale v dospělosti mu určitě zesvětlá.

Hibernace: Usíná dlouze (až 14 hodin) na teplém místě svinutý do klubíčka. Ve spánku udržuje tělesnou teplotu velmi nízko, mezi 2–6 °C (při plné aktivitě 35–37 °C), a srdce mu bije jen velmi pomalu, s frekvencí 10–20 úderů/min (při plné aktivitě 180–220 úderů/min). Často přezimuje v dutinách mezi kořeny starých pařezů či stromů vystlaných větvičkami a listím, v prohlubních vyplněných mechem nebo v hromadách listí. Mírná zima pro něj bývá další zatěžkávací zkouškou. Při oteplení se ježek může i několikrát probudit a znovu upadnout do hlubokého spánku, čímž si ale spotřebovává hnědý tuk a tím velmi ohrožuje možnost definitivního probuzení se z hibernace.

Netopýr

U nás žije téměř 30 druhů netopýrů a všichni jsou chráněni zákonem (někteří jsou i kriticky ohrožení). Z toho nadpoloviční druhovou rozmanitost najdeme překvapivě dokonce na území hlavního města. Jsou to nenápadní tvorové noci, a proto je bohužel moc neznáme.

Snad nejlépe pozorovatelným je synantropní netopýr rezavý (Nyctalus noctula). Úkryt opouští ještě před soumrakem a když vzduchem sviští jedno „strašidýlko“ za druhým, jejich rezavé kožíšky sotva přehlédnete.

Přípravy: Živí se převážně hmyzem (např. komáry, soumračnými motýly, můrami, brouky, pavouky, ale i housenkami). Taktiky lovu jsou různé. Někteří netopýři ho vyhledávají v porostu (sbírají z listí a větví keřů i stromů či ze země), jiní loví za letu ve volném prostoru (ve výšce korun stromů, kolem pouličních lamp, dokonce i nad vodní hladinou). Jsou velmi užiteční – zbavují nás ve velkém i obtížných druhů. Jeden netopýr dokáže za noc pochytat stovky až tisíce komárů. Dokonce i náš nejmenší netopýr, netopýr hvízdavý (Pipistrellus pipistrellus), jich zvládne něco mezi dvěma a třemi tisíci.

Netopýr černý (Barbastella barbastellus), vyrušený z hlubokého spánku, hledá bezpečnější skrýš. Poznáme ho podle nezaměnitelných ušních boltců (jsou široké, otočené dopředu a u báze na čele srostlé)

Hibernace: Zimují ve smíšených hibernačních koloniích zavěšeni hlavou dolů, často přitisknuti k sobě, na klimaticky stabilních místech (vlhkých a poměrně teplých). Nejčastěji v jeskyních, sklepech, ale i na půdách nebo v dutinách stromů. Ve spánku udržují tělesnou teplotu mezi 1–10 °C. Srdce jim bije s frekvencí pouhé 4 údery/min, zatímco při plné aktivitě naopak neuvěřitelnou rychlostí (tj. 500– 800 úderů/min, což je pro srovnání zhruba 8x rychleji než u člověka s průměrnou tepovou frekvencí, tj. 75–82 úderů/min). Jsou extrémně citliví k vyrušování a ihned po probuzení si hledají novou skrýš, což pro ně mívá fatální následky. Budí-li se, přemísťují a znovu usínají často, stojí je to hodně energie a mohou si vyčerpat veškeré zásoby hnědého tuku – na jaře se pak nevzbudí vůbec.

Křeček

Ačkoliv dříve u nás byl křeček polní (Cricetus cricetus) běžný, dnes je vzácný a silně ohrožený. V přírodě ho sotva potkáme. Jednak žije samotářsky a aktivní bývá hlavně v noci, a jednak se u nás vyskytuje už jen na třech lokalitách – v Polabí, na jižní Moravě a na Hané.

Přípravy: Jsou velkolepé a začíná s nimi dokonce už v létě. Mistrně se prohrabe hluboko pod zem a teprve na konci i přes dva metry dlouhé chodby vyhloubí prostornou „ložnici“ (v ní upraví hnízdo a vystele ho trávou) a několik „spižíren“. Ještě pár únikových chodeb (kolmých i šikmých) a podzemní království je hotovo. Pak začne „křečkovat“. Své spižírny zaplňuje zásobami, které neúnavně přenáší v objemných lícních torbách. Ty sahají až k lopatkám. Křeček umí tváře napnout dokonce na dvoj- až trojnásobek velikosti hlavy. Je všežravý a ačkoliv si občas jídelníček zpestří hmyzem nebo drobnými savci (rejsky a hraboši), upřednostňuje hlavně zemědělské plodiny, zejména obiloviny (obilí a kukuřici), okopaniny (řepu, brambory), ale i luštěniny a pícniny (vojtěšku). Zásobuje se hlavně zrním. Do doupěte nanosí celé klasy a teprve v klidu a bezpečí domova z nich jazykem vyloupe zrna. Dokáže tak nahromadit přes 10 kg zrní a doupě připomíná sýpku obilí. Celková zásoba všech plodin ale dosahuje až 15 kg. Jakmile je s přípravami hotov, ještě ucpe východy a usne.

Křeček polní v obranném postoji černým kontrastním břichem zastrašuje nepřítele (predátora, ale i člověka, kdyby mu škodil)

Hibernace: Ve spánku udržuje tělesnou teplotu jen 1 °C nad teplotou okolí a srdce mu bije s frekvencí pouhých 10 úderů/min (při plné aktivitě 176 úderů/min). Ačkoliv u většiny hibernantů je příjem potravy během spánku potlačen, křeček se pravidelně probouzí (jednou týdně), nacpe se, napije, vyprázdní a znovu usne. Probudit se a znovu upadnout do hlubokého spánku tak stihne až dvacetkrát. Na předem nashromážděných zásobách je totiž závislý – čerpá z nich energii potřebnou pro přečkání zimy.

Proč vymizel: Tradiční způsob hospodaření byl pro křečka ideální. Přemnožil se nám a působil obrovské škody na polích. Jako kalamitního škůdce ho farmáři z doupat „vyplavovali“ a chytali do pastí. On jen vztekle poskakoval, prskal, skřípal zuby a jako výstrahu vystrkoval své černé břicho (jako jediný náš savec má tmavší břicho než hřbet). Nezřídka i útočil. Od poloviny 20. století však jeho počty začaly výrazně klesat. Přechod na velkoplošné obhospodařování polí (zejména přechod na monokultury, používání těžké techniky a chemikálií, velkoplošná sklizeň) mu působí spoustu nesnází, proto nám křeček z přírody časem téměř vymizel.

Šlofíka si rádi dáme, ale budíme se a pojídáme

Nepraví zimní spáči se, stejně jako ti praví, bez příprav na zimu neobejdou a její podstatnou část většinou prospí stočení do klubíčka v úkrytu. Během spánku také upadají do stavu přechodné fyzické strnulosti, ale na rozdíl od pravých spáčů snižují tělesnou teplotu jen nepatrně, o 2–5 °C, což jim umožňuje prakticky kdykoliv a rychle se vzbudit a vrátit se k plné aktivitě, kdy přijímají potravu, pijí, někteří dokonce přivádějí na svět mláďata. Během teplé zimy se probouzejí i několikrát, a protože si většinou netvoří zásoby, vyrážejí z úkrytu za potravou. V terénu (na sněhu) pak můžeme nalézt jejich stopy.

Zřejmě vás překvapí, že typickými nepravými spáči jsou naši velcí lesní savci, např. medvěd a jezevec. Tito „velikáni“ nehibernují především kvůli nízké hodnotě bazálního metabolismu (u nehibernujících druhů s rostoucí tělesnou hmotností hodnota bazálního metabolismu klesá). Ta, zjednodušeně řečeno, odpovídá výdeji energie jen v souvislosti se zajištěním základního fungování organismu v klidovém stavu, jakým zimní spánek nepochybně je. Během něj tedy vydají jen málo energie. Navíc by ani neustáli probuzení se z hibernace – na obnovení provozní teploty by potřebovali nepřiměřeně mnoho energie i času. Také tepelné ztráty nepravých spáčů bývají minimální, protože jejich objemná těla se ochlazují pomalu (čím větší je hmotnost zvířete, tím méně tepla ztratí). Srdeční činnost a dýchání se během spánku příliš nemění. Mozek a smysly zůstávají v pohotovostním režimu (jen nepatrně utlumeny), vnímají své okolí a v důsledku silnějších vjemů (např. sluchových nebo čichových) se probouzejí. Toho někdy bohužel využívají lovci.

Medvěd

Medvěd hnědý (Ursus arctos), kdysi u nás hojný, byl postupně vyhuben a dnes je kriticky ohrožený. Do moravských lesů jen občas přejde ze Slovenska, kde ho žijí stovky. Rozšiřuje si tak svůj areál, který nemívá velký (jen do 30 km2, ale ocenil by až 1600 km2). Je samotář a neustále jím prochází. Ačkoliv ho považujeme za nebezpečnou šelmu, obvykle neloví a neútočí – jen v ohrožení (mláďata s matkou, překvapení atp.), pak bývá ovšem nevyzpytatelný a člověku nebezpečný.

Přípravy: Vyhledání a zvelebení úkrytu věnuje mimořádnou pozornost. Samice v něm totiž v zimě rodí mláďata a zůstává s nimi až do jara. Zabydluje skalní dutiny nebo si buduje brloh pod převisy skal, pod vývraty stromů, případně i v houští. Pečlivě ho vystýlá rostlinným materiálem (např. suchou trávou, mechem, listím a chvojím). Za potravou se vydává navečer. Je všežravý, ale upřednostňuje stravu rostlinnou (trávu a byliny včetně podzemních částí, lesní plody – např. bobule, bukvice, žaludy, houby, ale nepohrdne ani ovocem, eventuálně polními plodinami), pojídá i hmyz včetně vývojových stadií (vyhrabává hnízda čmeláků, vos, mraveniště, brouky z tlejícího dřeva, ale může plenit i včelíny), a z jara vyhledává zdechliny.

Medvěd hnědý se právě rozhlíží po okolí, kam jen by na zimu složil hlavu

Loví jen vzácně – někteří jedinci se mohou specializovat např. na ryby nebo mladý dobytek.

Zimní spánek: Je pozoruhodné, že spící medvěd svou tělesnou teplotu sníží jen nepatrně, o 5 °C, ale zároveň dokáže výrazně zpomalit srdeční činnost (až téměř na šestinu, tj. na 8 úderů/min, zatímco při plné aktivitě je to 45 úderů/min) i metabolismus (až o polovinu). Několik týdnů až měsíců prakticky nepřijímá potravu a nevylučuje – jeho tělo je nastaveno na jakýsi recyklační program. Jen konec tlustého střeva se mu zašpuntuje suchým trusem, který vytlačí teprve na jaře. O hibernaci ale nejde. Bylo spočteno, že hibernující medvěd o hmotnosti 200–300 kg by na zvýšení teploty z 5 °C na 37 °C (tedy obnovení provozní teploty) potřeboval přespříliš mnoho energie a času (téměř dva dny), což si nemůže dovolit, proto raději usíná „jen“ nepravým spánkem.

Jezevec

Jezevec lesní (Meles meles) žije skrytě na okraji listnatých lesů, a protože má navíc noční aktivitu, je těžké ho potkat. Není samotář, jak se mnozí mylně domnívají, ale tvoří páry a celé jezevčí klany společně sdílejí tzv. „jezevčí hrady“.

Přípravy: Buduje rozsáhlé a složité podzemní labyrinty chodeb a nor. Vedou do hloubky až 5 m. Mají několik pater a svou délkou přesahují i stovky metrů. Prostorné nory, vystlané rostlinným materiálem (např. suchou trávou, mechem a listím), jsou navzájem i s povrchem propojeny početnými tunely dlouhými až 15 m. Nory slouží např. jako společné „ložnice“ nebo jako „školky“ (jezevčice během zimy rodí mláďata, která zůstávají až do jara v brlohu), chodby ke vstupu nebo k větrání. Doupě si jezevci udržují v naprosté čistotě. Výstelku ložnic neustále obnovují a mají dokonce „toalety“ – jamky určené pro trus a moč. Najdeme je na povrchu nedaleko vchodu, ale i na dně krátkých chodeb. Doupě pravidelně opravují a zvětšují po mnoho generací, nejintenzivněji před zimou. Noc co noc jezevci putují po „jezevčích stezkách“ (osobně vyšlapaných), čenichem energicky šmejdí při zemi a hledají potravu. U toho hlasitě funí a kvíkají. Do rána musejí prosmejčit celé své území (okraj lesa, louku a pole), aby nasbírali co nejvíce červů. Až polovinu jejich potravy tvoří žížaly. Ale musejí jich spořádat opravdu hodně, aby se jimi zasytili. Na jednoho jezevce za rok připadne až 100 kg žížal.

Aby se jezevec lesní opravdu nasytil, musí za jedinou noc prošmejdit celé „své” území

Aby jich tolik pochytali, musejí sebou opravdu mrsknout – průměrně slupnou 3–4 žížaly/min a při nadbytku dokonce až 10. Když je žížal málo, dospělci dokážou jídelníček přizpůsobit aktuální sezonní nabídce. Jsou všežraví. Konzumují i další bezobratlé, např. plže, mlže, hmyz včetně vývojových stadií, ale i obojživelníky – např. žáby, plazy – např. ještěrky, další malé savce – např. hlodavce, ježky a mladé ptáky včetně vajec, ale klidně se pustí i do zdechliny. Druhou polovinu jezevčího jídelníčku tvoří rostlinná potrava, např. ovoce, lesní plody včetně hub, kořínky, tráva, ale i obilí. Může dokonce škodit na polních monokulturách (např. kukuřici a slunečnici). Před zimním spánkem si jezevec dokáže vytvořit vrstvu podkožního tuku o tloušťce až 5 cm a při mrazivé zimě i nějakou dobu prospí.

Zimní spánek: U spícího jezevce tělesná teplota ani životní funkce prakticky nemění.

Nerušme je ze spánku, ať nemají na kahánku

Na závěr tedy zbývá připomenout si, že zimní spáče nikdy nesmíme ze spánku vědomě rušit. Zejména pak hibernanty. Ti si totiž opakovaným probouzením se a znovu usínáním spotřebovávají zásoby hnědého tuku, bez kterého se nakonec z hlubokého zimního spánku neprobudí vůbec.

Kdo zavelí „do peřin“?

Střídání doby aktivity s dobou klidu je u volně pohyblivých živočichů součástí denního rytmu (opakujících se aktivit). Ten je řízen vnitřními biologickými hodinami, ale jeho uspíšení či zpomalení ovlivňují i vnější podmínky.

Nástup spánku, včetně zimního, je ovlivňován délkou dne a noci a zvířata jsou o ní informována prostřednictvím hladiny hormonu melatoninu. Zatímco ve tmě tělo tvoří hormonu více, na světle naopak méně. Na podzim, kdy se dny zkracující a noci prodlužující, je tmy více a tělo produkuje i více melatoninu. Jeho vysoká hladina je pro naše zimní spáče jasnou zprávou, že nastal podzim a blíží se zima, že je tedy čas vykrmit se, vyhledat vhodný úkryt a upadnout do zimního spánku. Zvířata ale vnímají i vnější doprovodné signály, jako jsou například pokles teploty, úbytek potravy atp.

Světelná délka dne je signál zachycovaný okem. Informace je dále předána do podvěsku mozkového (žláza s vnitřní sekrecí umístěná v mozku a řízená vyšším centrem mozkovým, hypotalamem), kde ovlivňuje tvorbu hormonu melatoninu.

Čím si pořádně „zatopí“, když „zazvoní“ budík?

Hnědá tuková tkáň (tepelná) se vyvinula u hibernantů, u chladově aklimatizovaných živočichů, ale i u narozených mláďat. Ti všichni potřebují vysokou produkci tepla. Má žlázovitý charakter, je hustě prokrvena a inervována. Její buňky obsahují několik tukových vakuol, mnoho menších tukových kapének a „hnědých” mitochondrií (obsahují mnoho krist a barevné cytochromy). Najdeme ji na různých místech v těle (podle druhu a stáří živočicha), především však na krku, mezi lopatkami a v hrudníku, poblíž životně důležitých orgánů. Hnědý tuk je rychle mobilizovatelným zdrojem energie. Ta se ihned po uvolnění přeměňuje na teplo (netřesová termogeneze – je indukována hormonálně činností sympatického nervového systému), které je cévami odváděno k životě důležitým orgánům a zahřívá je. Hnědý tuk je pro hibernanty nezastupitelný a jeho zásoby jsou limitující pro probuzení se z hibernace.

Žlutá tuková tkáň (uskladňovací) slouží k uskladňování zásobního tuku v těle všech živočichů. Je tvořena buňkami s jednou velkou tukovou kapénkou. Uvolněná energie je „konzervována” (zabudovávána do ATP) a teprve později je dle potřeby znovu uvolňována na zajišťování životně důležitých procesů a k produkci tepla. ATP se spotřebovává např. při tzv. třesové termogenezi, kdy teplo vzniká při pravidelných svalových kontrakcích (ty nejsou řízeny vůlí) – jde o jakési exploze.

Text: Alena Říhová

Tento článek je převzat z časopisu Naše příroda (www.nasepriroda.cz). Jeho další šíření je možné pouze se souhlasem vydavatele časopisu.

titulka 01_15 2