Americký kovboj

Cesta na západ byla pro osadníky velmi riskantní a nebezpečná. Stavba transkontinentální železnice to změnila. V roce 1862 dostaly společnosti Central Pacific a Union Pacific státní zakázku na vybudování železnice, která spojí západní a východní pobřeží. Společnosti byly motivovány ke stavbě státními granty. Za každý postavený kilometr tratě získávaly předem stanovené peněžní částky. Jelikož si navzájem konkurovaly, snažily se postavit co nejvíc kilometrů v co nejkratším čase. To se ale odráželo na kvalitě. Při stavbě trati z východního pobřeží byli nejvíce využíváni jako dělníci Irové, západní část trati z Kalifornie pak stavěli čínští dělníci. Ti byli velmi oblíbení pro svou pracovitost a spolehlivost. Peníze za práci Číňané posílali domů. Nejtěžší práce museli dělníci odvést v pohoří Sierra Nevada. V roce 1866 přišla nejhorší zima v devatenáctém století. Dělníci kopali tunely v žulových skalách a zároveň žili v závějích. Pokusy o stávky byly ihned ukončeny společnostmi, na kterých byli dělníci kvůli zásobování v divočině závislí. V roce 1868 se obě společnosti setkávají v Utahu. Transkontinentální železnice je dokončena. Její dokončení odstartovalo raketový rozvoj západu. Cesta přes kontinent teď zabrala pouhé čtyři dny. Rozvoj západu i východních průmyslových měst zahájil obrovskou poptávku po hovězím mase. Tato poptávka pak způsobila rozvoj dobytkářství. O obrovská stáda skotu se starali kovbojové. Ti se postupně stali americkým symbolem. Jenže kovbojství má africké kořeny. Prvními kovboji byli Afroameričané a Hispánci, takzvaní vakeros. Vakeros se naučili od Indiánů shánět divoká zvířata na otevřených pláních. V severnějších částech země ale začali převládat právě bílí kovbojové. Těmi se stávali mladí, svobodní muži. Ti pracovali v patnácti až dvacetičlenných skupinách, kterým veleli předáci. Práce obnášela nízký plat a špatnou stravu. Kovbojové se starali o 1 500 až 2 000 kusů dobytka ve stádě. Železnice vedla z východu na západ, dobytkářské trasy, kudy kovbojové dvakrát ročně hnali stáda, směřovali od jihu k severu. V místech, kde se železnice s trasami křížily, vznikla dobytkářská města. Zde kovbojové dobytek nakládali na vagony, které zvířata pak odvážely na jatka. A tato dobytkářská města na kovbojích vydělávala. Byly tu nálevny a nevěstince, kde kovbojové utráceli svůj mizerný plat. Éru kovbojů v sedmdesátých letech ukončil vynález ostnatého drátu, kterým se začaly pastviny ohrazovat. Kovbojů už nebylo tolik třeba. V devadesátých letech 19. století ostnatý drát vytyčil hranice soukromých pozemků. Poslední z kovbojů se přesunuli do zábavního průmyslu. Představení zobrazující Divoký západ se stala velmi populární a vytvořila jak ve Státech, tak i v Evropě úplně falešnou představu života kovboje. Tato představení a šestákové romány pak dokončily výtvor mýtů o Divokém západě. V těchto mýtech byli kovbojové vždy ozbrojení, stateční a čestní. Skutečný kovboj byl hrubý, chudý a většinou beze zbraně. Čest nikdo neřešil. Divoký západ však stále neřekl své poslední slovo. Kvůli železnici se vyhrotil konflikt mezi americkou vládou a Indiány.