13. června 2019 06:00

Uřezané uši i penisy, i takové byly rituální oběti středoamerických Mayů

Předkolumbovské civilizace Střední Ameriky dokázaly být kruté nejen vůči nepřátelům, ale i vůči sobě. Přibližme si Maye a jejich obřady.

Krájení uší

„Provozovali oběti vlastní krve, někdy okrajovali okraj svých uší na kusy, a takto si je nechávali jako znamení. Někdy si propichovali tváře, někdy spodní ret, nebo se řezali do různých částí svého těla, jindy si propichovali jazyky, našikmo a ze strany, a dírkou prostrkávali slámky, což strašně bolelo, případně si pořezali nadbytečnou část mužského údu a nechali ho jako uši….“ Citát Diega de Landy, prvního biskupa na Yucatánu (dnes je Yucatán jedním z mexických států). Stanislav Chládek v rozsáhlé publikaci Rituální jeskyně starých Mayů tvrdí, že „krev byla pro Maye maltou, která tmelila jejich život“.

Myšlenková linka vedoucí ke krvavým obětem byla poměrně přímočará. Podle mayské mytologie stvořili bohové lidi z vlastní krve a lidé jsou povinni jim jejich dar vrátit. Mayové byli polyteisté, tedy neměli jednoho boha ve smyslu křesťanské věrouky, ale měli celou plejádu bohů pod které spadaly jednotlivé resorty – od úrody po plodnost, od deště po zdraví.

Kde jsou důkazy mayských obětí

Pokud bychom hledali přímé důkazy lidských obětí, a Mayové skutečně obětovali nejen části svých těl a vlastní krev, ale i životy zajatců, tak existují lidské lebky vytažené z cenot. Cenoty, hluboké zatopené jeskyně, u nichž se propadl strop, byly pro Maye velmi důležitou záležitostí. Nejen mytickým vstupem do podzemí, ale i zdrojem pitné vody, což bylo ve vápencovým podložím extrémně důležitým bodem pro založení sídla. I z tohoto úhlu pohledu a dnešních hygienických standardů je pro nás nepochopitelné, že do nich házeli mrtvoly obětovaných lidí. Přesto k tomu docházelo. V češtině se o tom zmiňuje Miloslav Stingl ve své knize 2012: Mayové, jejich civilizace a zánik světa. Freska na západní zdi malého chrámu v peténském San Bartolo zobrazuje čtyři bohy, kteří obětují krev z vlastních genitálií. Freska, jejíž vznik se odhaduje do období 300–100 let př. n. l., je nejstarší známou mayskou malbou. Podobná symbolika není ale nijak extrémně vzácná – najít se dá i na vzácném Drážďanském kodexu, který je vyroben z vnitřní strany kůry fíkovníku a jedná se vlastně o skládané leporelo psané mayskými hieroglyfy. Celkem jsou mayské kodexy na světě pouhé 3 – krom Drážďanského ještě Madridský a Pařížský, pojmenované podle místa uložení.

Ztráta krve z penisu

Není žádným tajemstvím, že Mayové v průběhu svých obřadů používali halucinogenní rostliny, a to jak ve formě ústního podání, tak klystýru. Nicméně změněný stav vědomí mohli dosáhnout i větší ztrátou krve. Mayové, ať už při prosbě za déšť během náhlého či dlouhotrvajícího sucha, nebo při korunovaci nového vládce neváhali sáhnout k lidským obětem. Existují teorie, že Mayové vymřeli, protože nezvládli změnu klimatu. Mimo jiné i potřeba zajatců pro lidské oběti (přece nebudou zabíjet lidi vlastního kmene) byla důvodem pro válečná tažení. I když podřezání, vykrvácení nebo stětí byly nejčastější typy rituálních vražd, mezi ty „exotičtější“ patří svázání zajatce do tvaru koule a jeho shození ze schodů pyramidy.

Podříznutí, respektive přetnutí krční tepny se ve výjimečných případech dalo přežít. Podle některých literárních údajů se k rychlému zatažení zranění používal kroton (konkrétně druh Croton flavens). Pokud se to podařilo, z obětovaného se stala uznávaná a vážená osoba. A jak je to s oním obřezáváním a propichováním mužských genitálií. Jde o krví dobře zásobený orgán, což urychlovalo ztrátu krve a následné bezvědomí, zároveň šlo o bolestivou „operaci“, která dodávala akci na významu. To vše je zachycené na široké škále mayských uměleckých děl. Text: Topi Pigula

Topi Pigula

redaktor FTV Prima

Všechny články autora

Populární filmy na Prima Zoom

Posedlost sluncem

Dokumentární / Cestopisný / Historický / Kulturní a společenský