Závaly, výbuchy i požáry. Jaký je život báňského záchranáře v Česku?

Jaké byly začátky Jiřího Skoumala coby horníka?

V roce 1961 jsem přišel na Ostravsko v rámci organizovaného náboru. Tehdy jsem ještě nebyl plnoletý a tatínek mi odmítl podepsat papír potřebný k tomu, abych mohl pracovat v dole. Takže jsem začal prací zámečníka v ústředních dílnách OKD. Až od roku 1963 jsem začal pracovat jako horník na dole Zárubek. Měl jsem tehdy před vojnou a kamarád mě přemluvil, ať se upíšu do svých 30 let. Vzhledem k tomu, že tehdy byl na vojně žold 70 korun a v dole jste si mohli vydělat 3 500-4 000 korun, jsem moc neváhal.

Kdy nastal okamžik, který vás nasměroval k záchranářství?

V roce 1966 došlo na dole Zárubek k výbuchu, při kterém zahynulo 16 lidí (15 na místě, 1 následně v nemocnici) a bylo potřeba je vyprostit. Jenže byl nedostatek záchranářů, proto jsme jako horníci pomáhali. Záchranáři byli s dýchacími přístroji v části, kde bylo nedýchatelno, předávali nám postupně těla a my jsme je dopravovali nahoru. Některých se pak ptali, jestli by se nechtěli přidat k záchranářům a já jsem se přihlásil. V roce 1970 jsem si udělal záchranářský kurz, pak jsem pracoval jako dobrovolný záchranář a od roku 1973 jsem začal pracovat na HBZS Ostrava, kde jsem sloužil dalších třináct let.

V té době byl na dole Ostrava ředitel Kopůn, který potřeboval vyměnit velitele závodní báňské záchranky, takže mě přemluvili a nastoupil jsem nejdřív na důl Bezruč a pak na důl Jeremenko, kde jsem pracoval do září 1992. Tehdy se mi naplnila prašná expozice, takže už jsem nemohl fárat. Proto jsem přijal nabídku vrátit se zpět na HBZS Ostrava a vychovávat nové záchranáře. Z oddělení výchovy a výcviku jsem pak přešel na dispečink, odkud jsem jako vedoucí dispečer odešel v roce 2019.

Jak to v dobách vašich začátků vypadalo na šachtě?

Každý, kdo přišel na šachtu a nebyl vyučený, musel projít zaškolením, takže prvních 10 dnů fáral se šikovným horníkem, který ho naučil, jak se tam má pohybovat. Každý měl své známky – obdélník (ranní směna), šestihran (odpolední směna) a trojúhelník (noční směna). V lampovně pak zavěsil známku na věšák na lampu, vzal si lampu a sebezáchranný přístroj a s tím fáral do dolu. Hodinu po vyfárání pak provedl inspekční technik kontrolu a když našel známku horníka, který nenahlásil přesčas, tak byl hledán jako nezvěstný.

Někdy se stalo, že jsme je našli mrtvé, protože vlezli do metanu. To se občas stávalo, když se chtěli leniví lidi nějak zašít, tak vlezli do neproraženého důlního dílu, kde bylo hodně metanu. Tehdy taky platilo nepsané pravidlo, že v jednom kolektivu nesměli pracovat bratři nebo syn s otcem – pokud pracovali v jednom dole, tak nemohli být na jedné směně. A to z toho důvodu, aby byl případný dopad na rodinu kvůli mimořádné události nebo nehodě co nejmenší.

Když už k něčemu došlo, tak jsme se snažili jeden druhému pomoct. Jako horníci jsme si spíš jen hlídali, kdo kolik vydělá – čím více kubíků uhlí, tím větší peníze. Mezi záchranáři je ale jasné, že jeden druhého musí chránit a vždy jsme dělali všechno pro to, abychom přežili.

Čím si vás získala profese báňského záchranáře?

Práce horníka je jednotvárná. Když razíte chodbu, tak přijdete na směnu a buď vrtáte, odstřelíte, vytěžíte, budujete výztuž… ale je to pořád stejná práce. Záchranářství mě zaujalo svou různorodostí, dělaly se různé věci. I požár v dole je vždycky jeden, ale prostředí je vždycky jiné a vy musíte vědět, co vám to prostředí dovolí.

Co práce v takových podmínkách s člověkem udělá?

Mě to naučilo nepodceňovat důlní předpisy. Na pracovišti na povrchu, třeba v dílně nebo v hale se člověk snaží co nejdřív dokončit práci a už aby šel domů, ale v dole může nedbalost zasáhnout větší prostor a může zahynout mnohem víc lidí než na povrchu. Proto když jsem dělal vedoucího záchranky, tak ze mě měl každý „lufta“, protože když jsem zjistil, že se někdo snaží podvádět, tak jsem mu to dal takříkajíc vyžrat. Já jsem nikdy neměl strach, ale vždycky jsem měl obavu. Snažil jsem se dělat všechno pro to, aby nedošlo k nějakým úrazům či neštěstím. Člověk musí pracovat s rozvahou a brát ohled na to, že na dole není sám.

Brali ohledy všichni? V dobách komunismu se staly tlaky na výsledek pověstnými.

Byly tam tendence porušovat bezpečnostní nařízení. Předáci, kteří chtěli být nahoře „pěkní“, se snažili, aby byli havíři výkonnější. Nehledělo se na to, jestli tam bylo jedno nebo dvě procenta metanu (maximální povolená hodnota je 1 %), přitom při 4,5–9 % je největší razance výbuchu. I jako havíř jsem se snažil dodržovat předpisy, ale neměl jsem měřicí přístroj, takže to bylo na technikovi směny. Ale jako báňský záchranář jsem důsledně dbal na to, aby prostředí, kde jsme se pohybovali, bylo bezpečné.

Někdy se stávalo, že když došlo někde k zahoření a my jsme přijeli na místo, zjistili jsme, že tam mají metanová čidla, která ofoukávali vzduchem, aby to nenaměřila a neupozornila inspekčního technika nebo dispečera na šachtě, protože by jinak musel vypnout elektřinu do toho daného prostoru.

A jak jste takové případy řešil?

Byl jsem nekompromisní. Při nesrovnalosti jsem si bez váhání zavolal technika a nechal jsem zastavit porub. Jednou mi na dole Bezruč vedoucí závodu vynadal, že zastavuju rubání, když oni potřebují nakopat uhlí. Tak mu povídám – když je nad rubání 4,5 % (metanu), tak ten porub přece nenechám jet. Tohle se bohužel vždycky dělalo kvůli množství nakopaného uhlí nebo vyražených metrů, aby byli vedoucí spokojení.

Výjezd báňské záchranky k mimořádné události – co si pod tím má člověk představit?

Inspekční služba s dispečerem má přímou linku na dispečink HBZS. Když se stala událost v dole, přeživší informoval dispečera a ten předal informace záchranářům, kteří vyhlásili poplach. Byly dva druhy výjezdů – lékařský a důlní. Lékařský vyjížděl k náhlému onemocnění nebo pracovnímu úrazu a čítal jednoho četaře, jeho zástupce, lékaře a šoféra sanity. Důlní výjezd pak jel k výbuchu, požáru nebo závalu. Tehdy vyjížděly 4 čety po pěti lidech ve dvou autobusech spolu s velitelem oddílu a sanitou. Měli s sebou hadice, proudnice, dýchací přístroje i zámečnické nářadí kvůli připojení na vodu a vzduch.

Pokud se jednalo o zával, kde nebyl nutný dýchací přístroj, pak si s sebou záchranáři brali jen hornické nářadí jako pilu, sekeru apod. Takhle jsme třeba jeli na Armádu (Důl Československé armády), kde byl při závalu zavalený horník i s kolegou. V takovém případě je vždy potřeba místo zabezpečit stojkami, výztuží apod., ale to by trvalo příliš dlouho, takže jsem tam vlezl a zavaleného vytáhl. Když se uzdravil, přijel na stanici a poděkoval mi, že jsem ho zachránil.

Jak se takový zásah liší od zásahu s dýchacím přístrojem?

Když je požár nebo po výbuchu, tak jde o nedýchatelné prostředí a tam musí mít záchranáři dýchací přístroj. Můžete si to nacvičit, ale prostředí v dole je úplně jiné. Už jen to, jak při požáru stoupá teplota. A někdy je to taky o štěstí. Tak třeba jednou došlo k hoření v čelbě na dole, kde jsme prováděli likvidaci a došlo ke stropní ráně – průvalu metanu, který vybuchl. Měli jsme štěstí, že jsme pracovali v kleče, protože jsme prováděli injektáž vodou (ochlazovali jsme), takže nás výbuch přešel a podařilo se nám požár uhasit. Ale jednou jsem se proletěl 10 metrů vzduchem, když mě zasáhla tlaková vlna. Nic se mi naštěstí nestalo. Ale je to jako když vystrčíte hlavu z rychle jedoucího auta. Záleží na tom, jestli se někde zachytíte.

Měly všechny výjezdy dobrý konec?

V roce 1981 došlo na dole 1. Máj v Karviné k požáru. Tehdy jsem byl součástí lékařského výjezdu, zatímco jedna četa spolu s mým o 9 let starším kolegou Karlem Hodečkem sfárala do dolu. Pak to začalo bouchat a umřelo tam šest kluků, včetně Karla. Byl můj vzor, byl to chlap v pravém slova smyslu a já se snažil chovat jako on. Bylo pro mě velkým zklamáním, že se to stalo zrovna takovému člověku. Ale pořád jsem si říkal, že jsme od toho, abychom pomáhali lidem.

Přišel jsem o hodně kolegů – nejen při výbuchu, ale i při úrazech nebo při potápění. Jedním z nich byl třeba Jenda Davidů, to bylo po výbuchu na dole 1. Máj. Po výbuchu následuje tlaková vlna a po ní dojde k nasátí vzduchu. Jendu Davidů to tehdy nasálo přímo do požářiště. Ono si vás to vezme. Hledali jsme ho 4 dny a neúspěšně. Jeho tatínek, který u nás pracoval jako směnný technik, nám po těch čtyřech dnech řekl, ať už toho necháme.

Co při takových situacích člověk prožívá?

Když vyprošťujete někoho zraněného, kdo vám není nějak blízký, tak to berete. Ale nejhorší je, když tam je člověk, kterého znáte a je to váš přítel. Proto, aby byl člověk skutečně dobrý záchranář, musí být fyzicky i psychicky odolný, musí mít zájem o práci a musí být připraven na to, že se může setkat s něčím nečekaným.

Dá se na něco takového vůbec připravit?

Nejdřív je potřeba zjistit, jestli na to člověk vůbec má. To se často ukáže při záchranářském kurzu. Když jsem pracoval na oddělení výchovy a výcviku na HBZS Ostrava, tak jsme ročně vyškolili asi 200 lidí. Vždycky se v každém kurzu našel někdo, koho bych vyhodil hned. Takoví pak ve sboru dlouho nevydrželi. Taky se stávalo, že během roku odešlo ze záchranky 10–20 kluků. Zřejmě si od práce báňského záchranáře slibovali něco, co se jim nesplnilo.

Je něco, co práce báňského záchranáře nesplnila vám?

Technickou průmyslovku jsem vystudoval jen proto, abych mohl na záchrance zůstat i po pětačtyřicátých narozeninách jako technik. Nikomu se od toho nechtělo – mně to přirostlo k srdci a já jsem to vyloženě miloval. Na dispečinku jsem vydržel do 75 let jen proto, že už mi bylo blbý tam být, protože jsem byl starý, ale klidně bych tam byl do dneška. Dělal jsem to ze srdce a z lásky k lidem. I proto jsem ještě do loňského roku dělal průvodce v hornickém muzeu v Landeku v Ostravě a hrozně mě to bavilo.