Víte, proč a odkdy se pitná voda ošetřuje chlorem? A je to bezpečné?

Jedovatý a užitečný chlor

Nejprve krok stranou směrem k válečným otravným plynům. Mezinárodní konvence je sice zakazují, nicméně předpokládat, že na světě nejsou jejich utajené sklady, by bylo naivní. Laboratorní testy potvrdily, že chlor byl v rámci konfliktu například použit při bojích na severu Sýrie v provincii Hamá. Za „otce chemické války“ je považován Fritz Haber, člověk, který se do dějin chemie zapsal hned několikrát. V tom negativním slova smyslu dlouholetou průkopnickou prací na vývoji plynu, který byl v první světové válce nasazen u Yper (samotný plyn objevil Brit Frederick Guthrie v roce 1860), v tom pozitivním například vynálezem Haber-Boschova procesu, průmyslového postupu syntézy amoniaku z plynného dusíku a plynného vodíku, za který dostal roku 1918 Nobelovu cenu. Jeho vynález umožnil průmyslovou velkovýrobu syntetických hnojiv a výbušnin. Bylo by velmi zjednodušující pasovat chlor do role smrtícího zabijáka, sloučeniny chloru se využívají v celé řadě odvětví lidských činností – od medicíny přes zemědělství až po dezinfekci vody.

Chlor ve vodárenství? Americká inovace

„Prvním místem na světě, kde již v roce 1902 přistoupili ke kontinuální dezinfekci pitné vody (chlorováním), bylo belgické přímořské město Middlekerke, ale na druhou stranu nutno přiznat, že až do konce první světové války se kontinuální dezinfekce pitné vody v Evropě užívala jen sporadicky. Voda se dezinfikovala převážně jen nárazově při propuknutí epidemií, zatímco v USA po prvním zprovoznění uvedené technologie v roce 1908 došlo k lavinovitému šíření její praktické aplikace,“ píše MUDr. František Kožíšek ve sborníku konference Pitná voda 2010. V současné době, kdy město Most bylo díky úspěšnému seriálu zmiňováno snad ve všech českých médiích, nikdo nepřipomněl, že právě tady došlo k prvnímu rutinnímu použití dezinfekce vody na úpravně vody pro městský vodovod. V té době, na počátku 1. světové války, ještě neexistovalo samostatné Československo a naše území bylo pevnou součástí Rakouska-Uherska. Voda z přehradní nádrže se nedezinfikovala chlorem, ale procházela ozonizací. K samotnému chlorování nejspíše na našem území sáhla Praha, a to konkrétně v roce 1924, kdy byly nákladem 30 000 Kč (což byla na tehdejší dobu skutečně velká investice) na vršovickém vodovodu v Praze nainstalovány dva chlorátory. Důvodem byla hygienicky závadná voda Vltavy, což se projevovalo zejména při povodních. V této souvislosti je dobré připomenout, že přehrady tzv. vltavské kaskády, dnes chránící alespoň částečně Prahu před povodněmi, se začaly budovat až od roku 1930. Přesto se chlorování obratem plošně nerozšířilo. Nikdy, dokonce ani dnes nebylo a není chlorování vody nařízeno nějakou zákonnou normou. Výrobce vody je povinen dodržet její nezávadnost, nicméně jaké prostředky dosažení tohoto cíle použije, je na něm.

Chlor jako riziko

Chlorování vody má kromě pozitivní stránky, tedy likvidace mikrobiálního nebezpečí, i svá negativa. Jednak nepříjemně mění senzorické vlastnosti vody (chuť i zápach) a navíc se podrobnějšími výzkumy ukázalo, že zabíjí i organismy, které ve vodě nejenže neškodí, ale dokonce mohou být lidskému zdraví užitečné. Navíc chemickou reakcí vzniká celá řada látek, o jejichž účinku ve vodě a na lidské zdraví nemáme detailní informace, a dokonce se řeší, zdali nemají karcinogenní účinky. Světová zdravotnická organizace (WHO) mluví o potřebě vyvažování rizik mezi chemickými a mikrobiálními a nepanuje naprostá shoda v tom, jak moc je chlorování vody prospěšné. Ke chlorování vody se sahá zejména v případě nějaké havárie a vyššího rizika bakteriální kontaminace. Důvod pro chlorování vody se zdá být na první pohled jasný – zabránění šíření některých vodou přenosných chorob, jako je úplavice, cholera, břišní tyfus či žloutenka typu A a další nemoci. Důvodem pro zvýšenou pozornost není ani tak samotný chlor sám o sobě, ale vedlejší produkty dezinfekce – trihalomethany.

Text: Topi Pigula