Krvavé počátky přechodů pro chodce: První explodoval, srážení chodců nezastavila ani panda

Místa, kde mohou chodci bezpečně přejít rušnou cestu, lidstvo samozřejmě využívá minimálně dva tisíce let. Pozůstatky pěších můstků se našly dokonce i v Pompejích. Přechod pro chodce, jak si ho představujeme dnes, je ale výrazně mladší. Ten první zřídili v Londýně na Bridge Street v roce 1868. Byl opatřený semaforem připomínajícím lidskou postavu. Svěšené paže znamenaly „volno“, rozpažení „stůj“ a pro lepší viditelnost se na něm při tom ještě střídala plynová červená a zelená světla.

Ani ne rok poté, co byl uveden do provozu, ze světel plyn bohužel začal unikat, což způsobilo výbuch. Policejní konstábl, který semafor ovládal, tehdy přišel o život a sestrojit podobné zařízení se pak nikdo nepokusil dalších padesát let. A ani pak nehrál prim Londýn, ale USA, Paříž a Hamburk. Jenže když ve dvacátých letech dvacátého století najednou na silnicích začalo přibývat aut, začalo přibývat i mrtvol.

Děti a senioři nebyli obezřetní

Dnes je asi těžké si to představit, ale městské ulice tehdy vypadaly úplně jinak. Ve Spojených státech se po nich například chodci úplně volně pohybovali, děti si na nich hrály s míčem, stály na nich pojízdné stánky a trakaře pouličních prodavačů. „Tehdy byla povinnost řidičů automobilu vyhýbat se vám, nikoli vaše dávat si pozor na auta,“ vysvětlil v rozhovoru pro Vox americký historik Peter Norton. „Chodci si přecházeli, jak chtěli a kdy chtěli, aniž by se rozhlíželi.“ A v Evropě byla situace víceméně podobná. „Je srdcervoucí neustále číst o těch hrozivých úmrtích,“ napsal v roce 1911 čtenář britských The Times editorovi. „Šance uniknout zabití je dnes o tolik menší, než když vozy jezdily pomaleji…“

Mezi těmi, kteří nejčastěji ztratili život pod koly automobilů, bohužel logicky dominovali staří lidé a děti, což samozřejmě vyvolalo mnoho emocí, na nichž se s gustem svezla i tehdejší média. Nepomáhal ani fakt, že na auta se zatím nahlíželo jako na jakýsi výstřelek, zábavu pro bohaté, a na jejich majitele se lidé dívali podobně, jako dnes většinová veřejnost hledí na majitele luxusní jachty.

V USA proběhlo hned několik pokusů auta omezit či zpomalit, nakonec to ale po obřím tlaku a kampani automobilek byli chodci, kdo se začal omezovat, a do konce 20. let už ulice patřily automobilům. Tatáž média, která kdysi tiskla karikatury zabijáckých řidičů aut, začala své stránky zdobit obrázky zesměšňující lidi přecházející mimo vyznačená místa.

Matoucí panda

První bílé pruhy na silnici se objevily v Londýně v roce 1926. Úspěch byl okamžitý, úmrtí ubylo… ale jen do zimy. Ve tmě pruhy nebyly vidět a špatné počasí taky nepomáhalo. Proto před ně přimontovali výrazné černobílé sloupy zdobené oranžovými koulemi. Ty ale zase často ničili vandalové (pro prak malých kluků představovaly ideální cíl), a tak když k nim v padesátých letech začali Britové hromadně přidávat osvětlení, nahradili skleněné koule nerozbitnými. „Zebra“ na silnici už zůstala a v roce 1953 se první objevila i u nás.

Po ručně ovládaných semaforech se mezitím začaly pomalu rozmáhat i různé semafory automatické. V Praze se první objevil na Václavském náměstí v roce 1930. Města ale neustále hledala způsoby, jak zařízení co nejvíc zefektivnit, a ne vždy se to dařilo. V Londýně například ve snaze město zmodernizovat udělali ještě celkem slušnou okliku, než se dostali k jednoduchému a funkčnímu systému.

V šedesátých letech tam experimentovali s přechodem, kterému dali jméno Panda. Místo pruhů byly na silnici namalované trojúhelníky, měly také tlačítko pro chodce a objevovaly se na nich nápisy „čekej“ a „přejdi“. Pohoda, říkáte si asi. Jenže pro motoristy semafor signalizoval prakticky nepřetržitě, světla se objevovala hned v několika barvách a různě pulsovala, a pak se najednou vypínala. Cílem bylo, aby byl řidič stále informován o tom, jak dlouho ještě budou chodci přecházet, a předešlo se tak prostojům. Britské ministerstvo dopravy tehdy do informační kampaně investovalo obrovské množství času, papíru a peněz. Marně. Absurdně komplikovaný semafor byl nakonec vyřazen jako zcela nefunkční a tím pádem logicky i nebezpečný systém. Počet lidí zabitých na silnicích se pořád držel okolo 2 700.

Červený a zelený panáček

Fiasko s pandím přechodem ale paradoxně nakonec ukázalo správný směr. V půlce 60. let se u Britů objevili červení a zelení panáčci (doprovázení zvukovým signálem pro neslyšící), a dopravu stavělo červené světlo. Místo zeleného tam byl původně bílý křížek, což nemělo dlouhého trvání. V roce 1969 byl v Londýně experimentování konec a na světě byl systém, který funguje dodnes i u nás. I tenhle systém se ale pořád vyvíjí a navíc se mění i legislativa. A pořád ještě může jakýkoli pokus–omyl stát lidi život. Bezprostředně po zavedení přednosti chodců na přechodu v roce 2001 například počet nehod na zebře vzrostl na dvojnásobek.

Zdroj: Roads.org.uk