Od popravčí sekyry k muzejním sbírkám – to je příběh kata Karla Hussa

Školní šikana

Katovské řemeslo se dědilo. Platí to nejen u asi nejznámějšího českého kata Jana Mydláře, ale i v případě Karla Hussa, který podědil řemeslo po svém otci Janu Pavlu Hussovi. Katovské řemeslo nebylo zrovna populární, takže když se spolužáci na mosteckém piaristickém gymnáziu dozvěděli, čím je Karlův otec, začali spolužáka ostře šikanovat. Právě šikana, pohrdání a fyzické napadání byly důvodem, proč musel opustit školu, v níž byl pilným a nadaným studentem. Karel ani jeho otec se nechtěli smířit s tím, aby zdědil katovské řemeslo. Otec, který mu školu v podstatě zakázal, si ale byl vědom výhod vzdělání, a proto mu zajistil soukromého učitele. Mladý Karel dostável lekce nejen z jazyků včetně latiny či matematiky, ale věnovali se společně i vědám přírodním. Otec se vyznal jak v mučení, tak i léčení a byl výborný zvěrolékař, nicméně syna uchvátila botanika.

První poprava

Jakkoli rodina nechtěla, aby se Karel Huss stal mistrem popravčím, nakonec svou první popravu provazem vykonal v roce 1776. Pod otcovým „kontrolním“ okem zkušeného profesionála zbavil života kostelního zloděje, čímž vykonal svou tovaryšskou zkoušku. O tři roky později se vydal do světa, přičemž po pobytu v Drážďanech zakotvil v Chebu, kde byl jmenován městským katem namísto svého stárnoucího strýce Karla Illiána Hussa. Nástupní plat činil 54 zlatých a šest strychů (strych je měrná jednotka lokálně se lišící – šlo o 92–140 litrů) žita jako roční deputát. Hlavní příjem doplňovaly nejrůznější poplatky, které jako mistr popravčí dostával za speciální práce.

Kat lékařem

Když císař Josef II. zrušil trest smrti, přišel kat o zakázky, nicméně díky velkým lékařským a léčitelským zkušenostem se z něj stal člověk vyhledávaný právě pro schopnost ulevit nemocným. To samozřejmě nezůstalo stranou pozornosti a nastal tlak ze strany lékařů na to, aby ukončil svou činnost. Lékaři, lékárníci a lazebníci ho vnímali jako velmi úspěšnou konkurenci. „Na Hussa podávali stížnosti městské radě v Chebu, která se určitou dobu snažila vše ututlat a neřešit, jelikož Karel Huss už v té době patřil mezi uznávané osobnosti v oboru, ale neustálé útoky nakonec vyústily v soudní žalobu. Huss se klidně hájil tím, že pomáhat lidem nemůže být žádný přestupek nebo zločin. Na další naléhání stěžovatelů byla roku 1789 provedena v katovně domovní prohlídka a úředníci chebského magistrátu zabavili celou Hussovu lékárnu, tj. všechny vyrobené léky a nádoby na jejich výrobu a skladování. Bylo to vysvětleno a obhajováno tím, že v jeho lékárně jsou mnohé lidskému životu nebezpečné přípravky,“ napsala historička Petra Trojnová. Když byla v listopadu 1789 funkce popravčího obnovena, byl Karel Huss znovu přijat, ovšem tentokrát ne aby odsouzence zbavoval života, ale aby je veřejně nesmazatelně ocejchoval.

Kat sběratelem

Karel Huss proslul i jako sběratel, na jeho sbírky přírodnin i zbraní včetně popravčích mečů se chodili dívat i vysoce postavení měšťané. Několikrát sem zavítal i básník Johann Wolfgang Goethe, se kterým se spřátelil uchvácen zejména jeho numismatickou částí sbírky. Po půlstoletí, které strávil v Chebu, si začal uvědomovat cenu své celoživotní sbírky, a aby ji uchoval v celku, požádal chebský magistrát o její odkoupení. Nakonec se kat vzdal svého řemesla, stal se chebským měšťanem, ale v zájmu své sbírky uzavřel smlouvu s knížetem Metternichem – ve své době velmi důležitou postavu politického života.

Huss se stal kustodem uměleckých sbírek nově založeného kabinetu mincí na zámku Kynžvart. Smlouva byla uzavřena 12. září 1827 a Huss zapsal pro něj důležitou životní událost těmito slovy: „Ježto já, Karel Huss, jsem dne 12. září 1827 vstoupil s jeho Jasností knížetem Metternichem-Winneburgen v úmluvu o své sbírce mincí, minerálií i zbraní apod., shromážděné během třiceti let, proti doživotní rentě 300 zlatých, volného bytu a otopu, byla smlouva k této věci se vztahující 14. září 1827 vyhotovena a renty mně poukazované začínají 1. října 1827. Tuto zimu strávím ještě v Chebu, ale v příštím roce vystavím sbírky v zámku Kynžvartě.“ V praxi to znamenalo, že původně opovrhovaný kat se stal nejen měšťanem, ale i kustodem dodnes oceňované zámecké sbírky. Nakonec se přece jen z katovského řemesla vymanil. Sbírkové exponáty, kterých je zhruba 1800, jsou stále pro veřejnost přístupné na místě posledního Hussova působiště na zámku Kynžvart.

Text: Topi Pigula