Alternativní historie: Mohl Napoleon dobýt úplně celou Evropu? Jeho prohru zapříčinily tyto velké chyby

Jasná porážka Napoleona Bonaparta u Waterloo v roce 1815 ukončila šňůru válečných konfliktů, které výrazně ovlivňovaly život 18. a 19. století. Napoleonův konec znamenal pro majoritu světa novou, 99 let trvající etapu míru. Britská dominance v poválečném světě sice nebyla bez vyzyvatelů a na regionální střety čas od času stále docházelo. Až do nového typu světového konfliktu z roku 1914 však Napoleonova prohra definovala relativní klid a mír dalších generací. Jak by ale vypadal svět, kdyby Napoleon svou osudnou bitvu vyhrál?

Napoleon a jeho Waterloo

Nejčastějším bodem, o kterém se spekuluje v případě Napoleonova hypotetického vítězství, je právě veleznámé Waterloo. Napoleonova poslední bitva z roku 1815 je však ve skutečnosti tou nejméně zajímavou. Starý a unavený někdejší pán Evropy se tu snažil vrátit k moci po dvou dekádách neustálých soubojů. I kdyby Napoleon u Waterloo Brity porazil, brzy by si s ním přišly vyřídit účty armády zbytku Evropy. Ani nemluvě o tom, že Francie měla války plné zuby a Napoleon by musel čelit i svému vlastnímu národu.

Na Waterloo tedy zapomeňme – pokud by Francie chtěla skutečně opanovat Evropu po zbytek 19. století, musela by k vítězství zamířit podstatně dříve. Kdy však tento bod přišel? Dalším často skloňovaným bodem obratu je Napoleonova invaze do Ruska. Nelze rozhodně popřít, že celá kampaň byla dechberoucím plýtváním lidskými životy – těžko ale při zpětném pohledu identifikovat, co v tomto tažení mohl Napoleon provést jinak. Ani sebelépe připravená armáda 19. století nebyla s to pochodovat donekonečna. Původní plán okupovat Moskvu a přimět cara k příměří měl ve své éře fungovat.

Strategie spálené země: vypálení Moskvy

Strategie spáleného města byla značně nekonvenční taktikou, a to ačkoliv dodnes není jasné, nakolik šlo o záměr a nakolik o náhodu. Napoleon mohl teoreticky místo Moskvy pochodovat na Petrohrad, kde mohl cara přimět ke smíru lépe. Ruská vůle bojovat by však byla zjevně nezměněna. Alternativně nemusel do Ruska vůbec vpochodovat a mohl bojovat pouze obrannou válku. To však nebylo v Napoleonově krvi a Rusko by to nedonutilo přistoupit na tzv. kontinentální systém.

Právě ten z vůle Francie zakazoval evropským státům obchodování s Británií. Ekonomicky slabé Rusko však nařízení ignorovalo, což vedlo k Napoleonovu ruskému tažení z roku 1812. Jádrem Napoleonova sporu tedy byla Anglie, nikoliv Rusko. Kontinentální systém sloužil pouze k tomu ji porazit jinými než vojenskými prostředky. Tím se otevírají tři nové možnosti, kterými mohl Napoleon vyhrát už v roce 1805.

Průlomová taktika admirála Nelsona

Nevyhnutelně se tak dostáváme k tomu, že právě rok 1805 a námořní bitva o Trafalgar byly ve skutečnosti oním zlomovým okamžikem, kdy Napoleon prohrál celou válku. Francie a Španělsko měly tehdy proti Anglii dokonce početní převahu, Britové ale měli výhodu ve výcviku, taktice i velení. Pokud Napoleon uměl válcovat soupeře na zemi, admirál Nelson dokázal totéž na moři.

Jeho taktika u Trafalgaru byla na svou dobu doslova průlomová. Nelson rozbil franko-španělskou formaci lodí tím, že do ní za plné rychlosti vplaval třemi vlastními liniemi lodí. Šokující přístup nesl ovoce. Britové nepřišli o žádnou loď (!), ale Francouzi i Španělé o většinu. Nelson sám během bitvy zemřel. Kdyby snad na jeho místě byl někdo s menší představivostí, konflikt mohl dopadnout dle očekávání a Francie by si zajistila dominanci své flotily v Evropě i ve světě. Namísto kontinentálního systému by se otevíraly nové možnosti pozemní invaze do Británie, v níž by byl Napoleon nepochybně velmi silný.

Další možné strategie

Napoleon ve skutečnosti plánoval invazi do Británie několikrát již před Trafalgarem, vždy však byla odvolána kvůli jiným okolnostem a potřebě vojska jinde. Napoleon měl rovněž možnost pojmout svůj kontinentální systém jinak. Mohl se zaměřit na zlepšení ekonomického postavení nižší a střední vrstvy, které by svou poptávkou po zboží mohly učinit kontinent obchodně atraktivnější pro Rusko a další periferie.

Napoleon mohl také využít touhy občanů po svobodě, ale to by se musel více soustředit na sesazení konzervativních rodů. Představme si situaci, kdy by například po vstupu Napoleona do Ruska nevolníkům oznámil, že v novém Napoleonově režimu jsou svobodní. Výsledek tažení by to nemuselo zcela změnit, těžko by jej to ale zhoršilo.

#Trafalgar Day, 21 October 1805. The Wooden Walls of England stopped Napoleon's invasion dreams off the Spanish coast, and Horatio Nelson entered #naval immortality pic.twitter.com/lzDQaUbyaM

— Chris Cavas (@CavasShips) October 21, 2020

Posledním potenciálním trumfem mohl být technologický průlom. Není samozřejmě pravda, že by napoleonské války byly prosté technických novinek – vzhledem k rozmachu parního stroje o generaci později si ale s přimhouřením očí lze představit vyšší uplatnění parou poháněných lodí nebo dokonce železnice, které by mohly Francii poskytnout dočasnou výhodu. Parní obrněné lodě, které přišly až o půlstoletí později, by eliminovaly výhody většiny tehdejšího britského námořnictva. A železnice by zase mohla snáze doplňovat zásoby Napoleonovým armádám po celé Evropě Rusko nevyjímaje.

Byl Napoleon mužem své éry?

Napoleon přitom ohledně parního stroje nebyl úplně bez šance. Ačkoliv dobovou výhodu ve vývoji parních strojů měla Británie, první parní vůz vznikl v 70. letech 18. století právě v Paříži. Napoleonovi rovněž svůj koncept parní lodi navrhl i americký konstruktér Robert Fulton. Císař jej však údajně odmítl jako šarlatána. Ironií osudu sám Napoleon dříve zvažoval jinou moderní technologii pro překonání Lamanšského průlivu – balóny. Ty však tehdy nebylo možné ovládat.

Napoleon developed plans to invade England with a fleet of hot air balloons and a tunnel beneath the channel. pic.twitter.com/Wk8QS3vlQ8

— Weird History (@weird_hist) December 7, 2016

Je to ironické, ale ač byl Napoleon schopný vést své armády nekonvenčně, ohledně společenských a technologických možnosté své éry měl až překvapivě úzké vidění. Těžko ovšem očekávat, že by svět 19. století byl v případě Napoleonovy výhry radikálně odlišný. V globálu by mapě stále vévodily kolonie a Evropě postupně ubývaly monarchie. Otázkou však je, jak by v případě Napoleonova vítězství vypadal konflikt 1. světové války.