Kdo ve skutečnosti byli Árijci? Nacisté tenhle výraz dost překroutili

Podle ideologie vzniklé v 19. století byla árijská rasa nadřazená všem ostatním, jelikož vynikala v tělesných i mentálních aspektech. Tento pseudovědecký proud našel největší uplatnění v nacistickém Německu, tvořil dokonce jednu z jeho nejzákladnějších součástí. Podle německých pohlavárů to totiž bylo právě Německo (tehdy i včetně Rakouska), mezi jehož obyvatelstvem se vyskytoval výrazně nejvyšší počet příslušníků árijské rasy. Neznamenalo to však, že Němec je automaticky árijcem, pouze v tomto národu byly k „árijství“ nejlepší předpoklady. To je z propagandistického hlediska podstatný bod, jelikož s danostmi se těžko manipuluje. A tak „politicky nevhodný“ Němec mohl být označen za ne-árijce, a naopak příslušník jiného národa, který byl pro nacistické vedení užitečný, mohl vykazovat árijské charakteristiky i navzdory svému původu.

Pomíchaná historie

V původním slova smyslu však Árijci žádnou rasou nebyli. Podle jednoho indického společenského systému se jedná o soubor vlastností, které příslušníci dané skupiny vykazují. Těmito vlastnostmi jsou ušlechtilost a kultivovanost, Árijci (nebo také Árjové) se nezajímají o materiální problémy a smyslové požitky, namísto toho rozvíjejí svou duchovní stránku. Díky tomu jsou nadřazeni ostatním, jelikož jejich starosti se více týkají samotné podstaty lidství a vyšších potřeb člověka.

V 19. století indolog Max Müller přišel s teorií, že Árijci byli skutečně etnikem, které se ze středoasijských stepí před několika tisíci let rozšířilo i do Indie a na Blízký východ. Přestože o pár desítek let později sám Müller teorii vyvrátil, semínko myšlenky již bylo zaseto. Začaly se objevovat interpretace, dle kterých jsou některé rasy či etnika předurčeny k tomu, aby vládly ostatním. Zatímco kupříkladu ve Velké Británii to vedlo k některým textům na podporu „bílé“ kultury, poválečné Německo koncept transformovalo ve státní ideologii.

Rozlišování podle potřeby

Navzdory výrazným fyzickým rozdílům se specifické formy vzhlížení k árijské rase vyvinuly jak v nacistickém Německu, tak ve fašistické Itálii. Mussoliniho pojetí fašismu samozřejmě odmítalo v Německu tak typické propojení vnitřní ušlechtilosti árijství s nordickým vzhledem (modré oči, blond vlasy), což v průběhu let vedlo k řadě ideologických rozepří mezi ním a Hitlerem. Upínání se k árijským ideálům a rasové nadřazenosti však zůstalo typickým pro obě ideologie.

Ta nacistická byla navíc velmi nevybíravá, co se týče zahrnování do jednotlivých skupin. Kdo neměl árijské kořeny, byl prohlášen za podčlověka (Untermensch). Tam byli proto zařazeni v podstatě všichni Slované, kteří údajně mají až příliš silně židovské a asijské kořeny. O řadě dalších národů (Finové, Maďaři) se vedly spekulace, které byly podloženy pouze velmi vágními důkazy, a verdikt stál spíše na tom, zdali je daný národ aktuálně považován za spojence či nepřítele. Čistota rasy je totiž jedna věc, ovšem politické zájmy, to je něco úplně jiného.

A jedna perlička na závěr – Heinrich Himmler, jedna z klíčových postav událostí holocaustu, prý u sebe nosil kopii Bhagavadgíty, jedné z indických posvátných knih. Své činy totiž v duchu této knihy považoval za svou povinnost, aniž by měl přímou vazbu na své vlastní činy. Inu, to je opravdu originální způsob, jak ze sebe sejmout vinu. A to dokonce prostřednictvím duchovní tradice, jejíž výklad sami nacisté překroutili.