Emigrant, nebo imigrant? Jaký je mezi nimi rozdíl?

Emigrace není sprosté slovo

Ex-migrare – tedy vystěhovat se. Takový je latinský původ slova dnes hojně skloňovaného slova emigrant. Zdaleka se nejedná o „módní“ výstřelek, lidé utíkají za prací a před válkami už po staletí.

Kolonizace střední a východní Evropy v 13.–15. století by se bez problémů v dnešním žargonu dala označit za ekonomickou migraci. Tehdejší kolonizátoři, stejně jako osadníci osídlující severoamerický „divoký západ“ v 19. století, doufali, že se jim povede lépe.

Velké vlny emigrace z náboženských důvodů přinesly občanské a náboženské války 16. a 17. století (např. židé ze Španělska, čeští nekatolíci, a dokonce i šlechta poté, co po revoluci v roce 1789 ve Francii zavládla rovnost, volnost, bratrství a gilotina.

Útěk před Sověty i nacisty

Nejen Velká francouzská revoluce, ale i Velká říjnová socialistická revoluce vyvolala masové emigrace. Nikdo se nediví ani hromadnému útěku před nacismem. Zejména emigrace Židů před válkou a za války měla významné důsledky pro následující kulturní a vědecký vzestup USA.

Po skončení 2. světové války muselo odejít z východních částí bývalé Německé říše a dalších území 12 až 14 milionů Němců. Světových emigrací proběhla ve 20. století celá řada stačí jen připomenou ex-migrare, tedy vystěhování se Židů do nově vzniknuvšího státu Izrael, či 7 milionů muslimů, kteří byli přinuceni opustit Indii poté, co získala v roce 1947 nezávislost. Několik milionů Židů emigrovalo do státu Izrael, odkud odešlo asi 650 tisíc Arabů a zhruba stejný počet Židů byl vypuzen z okolních arabských států. Po vyhlášení nezávislosti Indie (1947–1948) muselo přes 7 milionů muslimů odejít do Pakistánu a zhruba stejný počet Indů a Sikhů naopak z Pakistánu do Indie.

Československá emigrace po roce 1948

„Ještě před vyvrcholením únorové krize, 23. února 1948 v 01:45, vydal ministr vnitra Nosek zvláštní rozkaz, podle kterého nesměl opustit hranice nikdo, kdo neměl zvláštní výjezdní povolení od ministerstva vnitra či Státní bezpečnosti.... Do zahraničí odcházeli ve velké míře i dělníci, kteří v roce 1978 tvořili 30 % a v roce 1979 již 42 % emigrantů z ČSSR, přičemž tento trend trval až do roku 1989. Evidence ministerstva vnitra vypovídá o tom, že v 70. a 80. letech se emigrace týkala zejména mladších ročníků a rodin s dětmi. Vysokoškolsky vzdělaní lidé emigrovali 2,5 krát častěji než lidé z ostatních vzdělanostních skupin,“ píše Nikola Kleinová v diplomové práci Emigrace z komunistického Československa a Češi v Dánsku. Neexistují přesná čísla, kolik lidí v letech 1948–1989 opustilo tehdejší Československo, nicméně odhady nejčastěji uvádějí číslo 200 000 osob. Připomeňme, že v té době nebyla na území Československa žádná válka, naopak se země snažila z války vzpamatovat a „znovupostavit“ na nohy. Konvence pro uprchlíky OSN z roku 1951 definuje uprchlíky jako osoby, které ve své zemi čelí odůvodněným obavám z perzekuce z rasových, náboženských, národnostních nebo politických příčin.

Emigrant kontra imigrant

Z výše napsaného textu vyplývá, že emigrantem je člověk, jenž opustil svou zemi, aby se usadil v jiné. V latinském kontextu slova smyslu jde svým způsobem o vystěhovalectví (osídlovaní jiných kontinentů). Na druhou stranu emigranty nebyli vězni násilně deportovaní například do Austrálie. Imigrant je taky člověk, jenž opustil svou zemi, aby se usadil v jiné – jen úhel pohledu je zcela opačný. Pokud se někdo odstěhuje ze země A do země B, dejme tomu Ir v 19. století, který šel za vidinou „amerického snu“ do USA, tak z pohledu země Irska se jedná o emigranta a z americký úhel pohledu ho označí za imigranta. Takže lidé utíkající před válkou či persekucí z (například) ze Sýrie, jsou podle Syřanů emigranti, z evropského pohledu se jedná o imigranty snažící se usadit v některé ze zemí EU.

Text: Topi Pigula